Při jednání o důchodové reformě se parlament obvykle rozdělí na dva tábory: jedni se tváří, že mají soucit s těmi, kdo jsou v důchodu nyní; druzí se tváří, že mají soucit s těmi, kdo by měli být v důchodu za 15 nebo za 30 let. Většinou oba tábory deklarují, že mají soucit se všemi, a přinášejí nejrůznější řešení více nebo méně reálná. Horší už je, když mají politici projevit soucit snížením růstu svých platů nebo dokonce jejich zmrazením.

→ Soucit politiků vnímáme mnohdy jako přetvářku nebo jako plané gesto, které rádi projeví, pokud je to nic nestojí a přinese jim to body. Jenže dost často i soucit druhých lidí je pro nás jen povrchním gestem a jejich skutečnou účast na našich problémech necítíme. Natož nějakou ochotu nést je dlouhodobě. Ovšem někdy máme pocit jakoby i Bůh nás nechal na holičkách a na naše problémy, volání a prosby vůbec nereaguje. Tak jako Ježíš, když slyšel, že je Lazar nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl.

→ Zkrátka v situaci, kdy měl Kristus zasáhnout, tak nezasáhl a teď má v očích slzy a je hluboce dojat. Jak uvěřit Božímu soucitu, když nezasáhl, kdy měl zasáhnout? Jak uvěřit Boží lásce, když nám Bůh nepomohl tehdy, kdy měl pomoci? Má nás Bůh rád nebo ne? Vždyť někdy neuplynou jen dva nebo čtyři dny ale celé dlouhé měsíce da i roky, kdy máme pocit, že nás Ježíš nechává čekat, kdy náš problém neřeší.

→ Někdy nepřestáváme věřit v Boží lásku a spolu s jednou skupinou Židů říkáme: „Hle, jak ho miloval!“ Jindy ovšem namítáme spolu s druhou skupinou Židů: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Copak mi Bůh nemohl pomoci? Teď už je pozdě, teď už se nedá nic dělat. Lazar už zapáchá, vždyť je v hrobě již čtvrtý den. Lhůta pro příležitost k pomoci již uplynula. Lazarova smrt je nezvratná skutečnost, se kterou se již nedá nic dělat. Kolikrát i my jsme se dostali do situace, kdy nám bylo naprosto jasné, že nám Bůh nepomohl, že se na nás vykašlal a teď už je pozdě – teď už se s tím nic nedá dělat.

→ Skutečnost je ovšem jiná. Bůh pomáhá ve svůj čas a pro něj žádná situace není beznadějná. Bůh má řešení i tam, kde všechny lidské varianty a možnosti už dávno skončili, a my tu čteme, že mrtvý vyšel. Copak mrtvý chodí? Ano, u Boha není nic nemožného. Bůh může proměnit i to, co je pro nás už dávno uzavřený případ.

→ Jenže Bůh není nějaký džin z lampy, který by se nás ptal: „Pane, co poroučíš?“ Bůh není nějaký prodavač, který má na tričku nápis: „Jak vám mohu pomoci?“ Všimněte si, že Ježíš u hrobu nedává žádnou otázku, ale naopak dává 3 rozkazy: „Odstraňte ten kámen!“; „Lazare, pojď ven!“; „Rozvažte ho a nechte odejít!“ – Bůh, který poroučí, a přitom je plný soucitu a opravdové lásky, a navíc přináší skutečnou pomoc. Člověku se zdá, že to skoro nejde skloubit, a přitom se stačí podívat na Ježíše, jak jedná.→ Bůh je plný soucitu a lásky, přestože nejedná v čase, kdy my jsme mu to určili ale on má svůj čas. Bůh je plný soucitu a lásky a má neomezené možnosti a proto přináší svá řešení i do neřešitelných situací. Bůh je plný soucitu a lásky, a přitom dává rozkazy a přikázání. – Až zase někdy budeme mít pocit, že nás Bůh nechal na holičkách, zkusme se rozhlédnout, zda někde nedaleko nestojí Ježíš a zkusme se mu podívat do očí, zda tam nejsou slzy. A zkusme se zaposlouchat do jeho hlasu, zda už nám potřetí neříká: „Odstraňte ten kámen!“