Čekáte, co vám řeknu? No, já sám jsem zvědav. Jen si pamatuji, že Stašek nechce, abych mluvil o svém hadovi. Když jsem se ptal rodičů, co mám na evangelium o marnotratném synu kázat, tak mi táta řekl: „Mluv o sobě.“ Mluvit o sobě bych sice asi zvládl, a mohl bych mluvit i o tom, že když se čte tohle evangelium, tak má nejmladší sestra prohlásí, že je to nespravedlivé vůči tomu staršímu synu. Na to jí máma řekne, že to evangelium je především o Božím milosrdenství a že o toho staršího syna tolik nejde.

→ Já si tedy myslím, že o toho staršího bratra jde také a dostanu se k tomu, ale především bych chtěl teď něco říct o svých rodičích a tom, jak toto evangelium žijí ve svém životě. Myslím si, že to může být inspirací a posilou i pro nás v této nejisté době. Láska je totiž vždy něco, co jde proti válce, nenávisti a zlu. Když ve čtvrtek 24. února začalo Rusko válku proti Ukrajině, tak jsem měl pocit, že jsem se probudil do špatného snu. Jako by se mi ďábel chechtal do očí, jako by triumfovala pýcha, nenávist, násilí, smrt, … Pak ale v neděli ráno, ještě přede mší sv., na mne čekali dva mladí lidé a řekli mi: „My jsme se zasnoubili a chceme se brát.“

→ Najednou jsem zase nově zakusil, že síla lásky je mocnější než jakákoli zbraň. Jak se to modlíme ve 2. eucharistické modlitbě o smíření: „… láska přemáhá nenávist, odpuštění vítězí nad pomstou.“ Láska si bude vždy dělat tak trochu legraci z ďábla, protože jak řekl Martin Luther: „Pokud ďábel neustoupí ani před citáty z Písma, lze ho nejlépe zahnat výsměchem a pohrdáním, protože on posměch nesnáší.“ Láska se bude vždy vysmívat válce, jak o tom svědčí píseň Buráky.

→ Jak to tedy je s láskou mých rodičů? Nepamatuji se, že by spolu někdy nemluvili. Byli a jsou schopni se pohádat o nejrůznějších věcech, řekl bych takřka o čemkoli, někdy padne i to ostřejší slovo a pro znalce Cimrmanova díla připomínám, že „průduch“ to není. Ale vždy spolu komunikují s úctou a někde v hluboko v srdci je jistota, že to ten druhý myslí dobře a že ho má rád. Dokáží si odpustit a nepřipomínají si minulé chyby. Radují se z odpuštění. Tak jako v každé správné pohádce spolu žijí šťastně, i když vzhledem k tomu, že nejsme v pohádce tak to není 24 hodin denně.

→ Řekl bych, že v tom dnešním dvojpodobenství o ztracených synech je odpověď na to, jak je možné, že to spolu těch 60 let vydrželi. Dokázali si totiž vždy odpustit a dokázali si přát odpuštění. Přát druhému odpuštění je někdy strašně těžké. Někdy totiž uvažujeme takto: „Já bych tomu druhému i odpustil, já se nechci pořád užírat tím, že mi ublížil, ale já mu nepřeji, aby mu to prošlo tak snadno. Já nechci, aby mu bylo odpuštěno.“

→ Pán Ježíš to dvojpodobenství o ztracených synech vypráví v situaci, kdy k němu přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli, a farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali. Zákoníci a farizeové nechtějí, aby se hříšníkům jen tak odpouštělo. Přece jim jejich hříchy nemohou jen tak projít, to by bylo nespravedlivé. Jenže tady se ukazuje podstatný rozdíl mezi naším a Božím vnímáním spravedlnosti.

→ Pouze Bůh může spravedlivě vše rozdělit mezi své děti, a přitom i nadále vše mít, jak to udělal milosrdný otec v podobenství: „On tedy rozdělil majetek mezi ně.“ My lidé máme pocit, že pokud Bůh odpouští, pokud Otec dává tomu, kdo svůj majetek promarnil nejlepší šaty, prsten, obuv a vykrmené tele, tak že to bere z našeho, že to bere z našeho podílu, protože On už přece svůj majetek rozdělil mezi nás. Jenže Bůh nám nic nebere a také nám opakuje: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“

→ My jsme někdy naštvaní, že musíme druhým odpustit, protože je to správné, křesťanské a bla, bla, bla. Sice teda odpustíme, ale zůstaneme naštvaní někde venku, tak jako ten starší syn. Jenže náš Otec nám připomíná: „Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ Radovat se z toho, že můžeme někomu odpustit, radovat se z toho, že někomu Bůh odpustil, to nás učí Ježíš, to mne učili rodiče svým životem svým životem. To je možná jeden z hlavních důvodů, proč spolu vydrželi 60 let. Oni si totiž nejen odpouštěli a odpouštějí, ale oni si odpouštějí rádi, a tak v ten dnešní slavný den máme proč se veselit a radovat.