Asi všichni to známe. Člověk má nabitý den, některé termíny už opravdu hoří – včera bylo pozdě. Potřebujeme něco naléhavě dokončit … A najednou někdo přijde nebo zatelefonuje a chce řešit něco úplně jiného. Něco, co s mými úkoly přece nemá nic společného. Ovšem něco, co je podobně důležité a někdy možná i důležitější. Jak se v danou chvíli zachováme?

→ Slyšeli jsme, jak se zachoval Pán Ježíš. Jde uzdravit dceru Jairovu, která umírá, tady je každá chvíle cenná. Navíc se musí prodírat davem. Cesta jde pomaleji, než by bylo potřeba. A teď se ho dotkne nemocná žena, která je tím dotykem uzdravena a Pán Ježíš, že potřebuje vlídné slovo, ujištění, že víra zachraňuje, a přání pokoje. Ví, že je správné tuto ženu vyhledat. Tak a teď si spočítejte tu ztrátu času: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ – „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“ – Když chvíli počkáme, tak je to celých 20 vteřin. Možná jí chvíli hledali, a tak ho to zdrželo i třeba celou minutu, ale Pán Ježíš toho času nelituje. Nevidí jen svůj úkol uzdravit dceru Jairovu, ale vidí potřeby všech lidí.

→ Ovšem lidsky viděno, to udělal špatně. Povídá si s nějakou paní, která už je uzdravena, a přitom dcera Jairova umře. To je přece špatně! Ne? Ovšem jak uvádí Mk a Lk, tak zpráva o smrti přichází již ve chvíli, kdy Ježíš mluví s uzdravenou ženou. Spěch by stejně nepomohl, Jairova dcera by stejně byla mrtvá.

→ Také máte zkušenost s tím, že když chce člověk dokončit nějaký úkol a nekouká napravo nalevo, všechny okolo odbude a jen jde za svým, tak nakonec spoustě lidí ublíží a daný úkol stejně nedokončí včas nebo správně. Paradoxně tam, kde je člověk vnímavý i k lidem kolem a jejich potřebám, tak svůj úkol nakonec dokončí správně. Protože je vnímavý i k svému hlavnímu úkolu a mnohdy mu ti lidé kolem i pomohou ho dokončit. Ovšem i když svůj hlavní úkol nezvládne včas nebo podle svých představ, tak stejně má dobrý pocit, že si zachoval v srdci lásku.

→ Ten evangelijní příběh nakonec skončí šťastně a Ježíšovo: „Talitha kum!“ proměňuje situaci. Pro Petra, Jakuba a Jana i pro rodiče dítěte bylo vzkříšení dívky určitě silným zážitkem. Důležitou posilou pro jejich víru, kterou by jinak nedostali. Přeci jen je rozdíl uzdravit někoho, kdo je ještě živý nebo vzkřísit mrtvého. Nakonec i ten hlavní úkol – uzdravit Jairovu dceru Pán Ježíš splnil – a to ještě lépe, než kdyby se nezastavil s ženou, která byla uzdravena z krvácení.

→ Je pravda, že nemáme Kristovu moc a jsou chvíle, kdy je skutečně dobré nekoukat napravo nalevo a plnit svůj úkol. Situace, kdy někdo umírá, když hoří anebo se blíží povodeň, tak opravdu nejsou nejvhodnější okamžiky na to se s někým vybavovat. Ovšem daleko častěji platí, že je třeba mít čas i pro ty, kteří nás tzv. zdržují. Nepřejít je mlčky, neodbýt je jen nějakým zamručení, mít pro ně vlídné slovo.

→ Když se ale opět podíváte do dnešního evangelia, tak Pán Ježíš se s tou ženou nevybavuje moc dlouho. Řekne jí v podstatě jenom dvě věty. Ovšem je důležité, že se s ní setká, je důležité to, co jí řekne. Někdy možná máme na starosti úkol, do kterého se nám moc nechce, a tak vítáme příležitosti, kdy ho nemusíme dělat, kdy můžeme dělat něco jiného, kdy si třeba můžeme s někým popovídat a místo dvou vět nebo dvou minut jsou z toho dvě hodiny.

→ Dovolme Pánu Ježíši, aby nás vedl. Buďme otevřeni hlasu Ducha sv. Svěřme svůj čas do rukou Nebeského Otce každé ráno. Pak pro nás nebude to nejdůležitější, zda splníme ten nebo onen úkol přesně podle našich představ a v přesný čas. Najednou se více otevřeme pro to, co je Boží vůle a možná se někdy na 20 vteřin nesmyslně zastavíme s nějakým člověkem, ale jemu těch 20 vteřin promění život a otevře cestu k nebi. Když se nás někdo dotkne, tak se obvykle neuzdraví, ale přesto může naše slovo, naše pozornost, naše laskavost, ve spojení s Boží mocí způsobit opravdové zázraky. Zázraky, které se nikdy nestanou, pokud si půjdeme jen za svým.