Vánoce vnímají i lidé nevřící jako svátky rodiny. O Vánocích má být rodina pohromadě. Je třeba navštívit ty a ty rodinné příslušníky. Také církev slaví v neděli ve Vánočním oktávu svátek Svaté rodiny. První a druhé čtení je každý rok stejné, ale evangelium se liší. Zatímco v roce A čteme, jak Josef se svou rodinou odchází do Egypta a vrací se zpět – rodina je pěkně pohromadě a Josef vystupuje opravdu jako hlava rodiny a v roce B čteme o tom, jak Svatá rodina přichází také pěkně pohromadě do chrámu a setkávají se se Simeonem a prorokyní Annou, tak v roce C – tedy letos – Ježíšek už není miminko, ale dvanáctiletý kluk a Svatá rodina není pohromadě ba ani nepůsobí jako svatá.

→ Ježíš zůstane v Jeruzalémě a Josef s Marií si toho ani nevšimnou. Nejspíš je to tím, že už si zvykli, že není tak často s nimi, ale že je raději se svými vrstevníky. Všimnou si toho až večer a začnou ho hledat mezi příbuznými, teprve potom se vrátí do Jeruzaléma a po třech dnech ho najdou v chrámě. Tam Ježíš nesedí spolu s dalšími žáky u nohou nějakého učitele, ale sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Ježíš zde tedy není žák ale partner v rozhovoru.

→ Co toto může znamenat pro naše rodiny? Jednak není špatné mít stanoven nějaký čas na společnou modlitbu mezi manžely – ideálně každý večer. Pak je totiž šance si všimnout, zda je Ježíš mezi námi je anebo není. Je ještě mezi námi láska, ochota k oběti – kříži, je mezi námi odpuštění, ochota si naslouchat, radost? To, že si toho všimnu ještě neznamená, že to hned jsem schopen napravit a změnit, že mám dost síly poprosit za odpuštění a odpustit, ale možná mohu někde v koutě zapálit svíčku poblíž nápisu: hledá se Ježíš. Možná se u té svíčky po nějaký čas budete modlit každý sám. Třeba vám to bude trvat o trochu déle než tři dny – přeci jen Maria a Josef jsou trochu jiná kategorie. Ty připravovali na manželství Duch sv. a archanděl Gabriel – takovou průpravu má přeci jen málokdo.

→ Nicméně k usmíření je třeba, abych toho druhého opět začal vnímat jako partnera, a ne jako žáka, který se má ode mě, co učit. Je třeba pozvat Ježíše na pomoc, jako někoho, kdo i mně bude dávat otázky a často i nepříjemné otázky. Někdy to znamená vrátit se zpátky k tomu poslednímu bodu, kdy byl v našem vztahu přítomen Bůh – vrátit se do Jeruzaléma. Připomenout si všechno to krásné, co jste spolu zažili, kdy byl mezi vámi Ježíš, láska, radost, štěstí, pokoj …

→ Když pak čteme na závěr dnešního evangelia Mariinu otázku: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Tak je dobře si uvědomit, že slovo dítě by šlo také přeložit porozený – mnou porozený. Maria se dovolává na přirozený vztah k Ježíšovi. Ježíš pak v údivu vyslovuje dvě protiotázky – jde o Kristova první slova v Lukášově evangeliu. Ježíš se prokazuje především jako Boží Syn. Ježíš je Boží Syn jedinečným způsobem, je třeba, aby byl v tom, co je jeho Otce.

→ Tento dialog nám může připomenout, že ani v manželství nestačí přirozená náklonost. Manželé nemohou vystačit se zamilovaností nebo s tím, že si rozumí a mají se přece rádi. Je potřeba, aby to byl Bůh, který je spojuje, aby jim nebeský Otec dával sílu přijímat jeden druhé a nést spolu dobré i zlé, vytrvat i po letech ve vzájemné lásce, úctě a věrnosti. Bez Boha – Lásky to opravdu nejde.

→ Je tedy nutné, aby do manželství vstupovali dva věřící lidé? Tady bych si dovolil upozornit s Tomášem Halíkem, že v kostelních lavicích sedí i anonymní pohané. Lidé, kteří nevěří v nezištnou lásku, pro které je nakonec vše jen obchod, jsou příliš velcí sobci a mají velmi malou ochotu nést kříž a jít za Ježíšem. Naštěstí bych chtěl připomenout spolu s Karle Rahnerem, že existují i anonymní křesťané, že je mnoho lidí okolo nás, kteří se neidentifikují s žádným náboženstvím, ale jsou schopni nezištné křesťanské lásky. A na závěr bych rád připomenul tři slova papeže Františka, která často radí manželům: prosím, děkuji, promiň.