Zasvětili jsme Rusko a Ukrajinu Neposkvrněnému srdci P. Marie, každý den se modlíme za mír, mnoho mší sv. bylo obětováno a stále se nic nemění. Vím, že Bůh respektuje svobodnou vůli člověka. Vím, že svobodná vůle je nutný předpoklad lásky, a proto Bůh dopouští i takové zlo jakým je válka, ale stejně si říkám, že Bůh přece má své cesty, jak ovlivnit dění ve světě. Něco se stát mohlo! Tak proč se to nestalo?

→ Odpověď na tyto a podobné otázky dává dnešní evangelium. Bůh pomáhá ve svůj čas, který často neodpovídá našim představám. Bůh pomáhá svým způsobem, který se často neshoduje s tím, jak my jsme to Pánu Bohu naplánovali. Jak reaguje Ježíš na úpěnlivou prosbu Lazarových sester, které mu sdělují: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný.“ Na můj vkus úplně divně: Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Člověk by čekal, že Kristus začne utíkat do Betánie nebo tam alespoň půjde co nejrychleji, ale nic z toho se neděje. Zkrátka Bůh má svůj čas.

→ Když Ježíš přijde k Marii a Martě, tak je už z lidského pohledu pozdě. Povzdech Marty je docela pochopitelný: „Pane, kdybys tu byl …“ Jak často jsme slyšeli tuto větu mírně posunutou: „Kdyby Bůh byl, tak se to nestane, tak ten člověk neumře, tak ta válka nezačne …“ Jenže Bůh opravdu není nějaký džin z lampy, který by zasáhl tehdy, když my si to přejeme a podle našich požadavků.

→ Překvapivá je ta druhá věta Marty: „Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Je zde vidět víra, že pro Krista není žádná situace bezvýchodná. Ovšem reálnou posilu dává Martě víra ve věčný život: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Nějak si nedovede představit, že v tuto chvíli by jí mohl Ježíš nějak pomoci. Také my se v určitých situacích utěšujeme, že existuje nebe a Boží pomoc v dané záležitosti odkazujeme až na dobu po naší smrti. Také nám ovšem Kristus připomíná: „Já jsem vzkříšení a život.“ Ježíš může proměnit naši situaci tady a teď, způsoby, které zná jen On.

→ To, že Bůh pomáhá ve svůj čas a svým způsobem, totiž vůbec neznamená, že bychom veškerou Boží pomoc měli přesunout až na dobu po naší smrti nebo snad po konci světa. Není to tak, že by Bůh tento vesmír na začátku nastartoval stvořením a až do jeho konce se o něj nestaral. Pokud máme takový pocit, že se Bůh o svět vůbec nestará a že do průběhu dějin ani do průběhu našeho života vůbec nezasahuje, tak to obvykle vychází z naší představy, že Bůh by měl zasáhnout přesně tak, jak si to přejeme my.

→ Marek Orko Vácha ve své knize Wakan Tanka zmiňuje experiment, který proběh v 6 amerických nemocnicích. Pacienti se náhodně rozdělili do tří skupin. 604 obdrželo přímluvnou modlitbu a bylo jim řečeno, že se za ně někdo možná modlí a možná nemodlí. 597 neobdrželo přímluvnou modlitbu a bylo jim také řečeno, že se za ně někdo možná modlí a možná nemodlí. 601 obdrželo přímluvnou modlitbu a bylo jim řečeno, že se za ně někdo modlí. Výsledek byl takový, že u prvních dvou skupin, nejistých, zda se za ně někdo modlí, se komplikace objevili u 52 % resp. 51 %. Komplikace se ovšem objevily u 59 % těch, kteří přímluvnou modlitbu obdrželi a věděli to! Je tedy lepší se nemodlit?

→ Někdo řekne, že problém byl v tom, že se tu modlitba – důvěrný rozhovor s Bohem – zkoumala jako by to byl mrtvý motýl, kterého si rozřežeme pod mikroskop. Někdo řekne, že přece záleží na tom, kdo a s jakou vírou se za ty lidi modlil. Já si myslím, že největší problém je ten, že jediné, co se jako výsledek zkoumalo byly zdravotní komplikace, mimořádné události a mortalita. Ano ti lidé se modlili „za úspěšnou operaci a rychlou rekonvalescenci bez komplikací“, jenže Bůh jim mohl dát mnoho jiných darů. Často darů, které nikdy žádná studie nezachytí.

→ Vytrvejme tedy ve svých modlitbách a nenechme se odradit tím, že se zdánlivě nic neděje. Modlitba totiž především proměňuje srdce toho, kdo se modlí – odstraňuje z něj kámen a vede nás ven – ke Kristu. Modlitba srdcem pak proměňuje svět ovšem Božími cestami a v čase, který On určí.