Mnozí z nás mají zkušenost s tím, kdy jsme si říkali: „Kde se to v něm – v ní – bere?“ Copak to není mladší sestra, která se batolila kolem a ani si neuměla zavázat tkaničku. Copak to není sousedův Karlík, který ani neuměl pořádně pozdravit. A teď je schopná se postarat o několik dětí, pořádat přednášky, vést tým lidí. A teď je schopný stavět dům, organizovat akce, vést školení. Obyvatelé Nazareta se také ptají: „Copak to není syn Josefův?“

→ Je úžasné, co někteří lidé dokáží, a většinou jako děti byli úplně normální se vším pozitivním i negativním. Možná hodně lidí kolem nich mělo i obavy, jak se uživí a co budou v životě dělat, a nyní vydělávají dvakrát víc než ti, kteří ty obavy měli. Samozřejmě, že to neplatí o všech a někdy můžeme sledovat i úplně opačný posun. Ten, kdo se zdál být geniálním dítětem, kdo byl takřka rozený manažer nebo ředitel, najednou skončí jako sociální případ.

→ My dospělí se obvykle snažíme, aby děti rozvinuly nadání, schopnosti a dovednosti, které jim podle nás pomohou, aby se měli v životě dobře. Tedy pomohou jim buď k tomu, aby si našli dobrou práci (třeba studium jazyků nebo rozvoj manuální zručnosti) anebo k tomu, aby potěšili sebe i druhé (hrou na hudební nástroj či v nějakém sportu). Děti obvykle řeší, co je pro ně dobré teď, a během dospívání to někde překlapne a začnou vidět své aktivity také z hlediska budoucnosti. Tedy alespoň obvykle to překlapne.

→ Jen málokdy myslíme na to, co zaznělo v dnešním čtení od proroka Jeremiáše: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.“ Tedy, že nám Bůh svěřil určitý úkol, že nás Hospodin povolal k nějaké službě. Ještě se možná mladí věřící lidé zamýšlí nad tím, zda je Bůh nevolá k zasvěcenému životu. A dnes se už naštěstí mluví i tom, že také manželství je věc Božího povolání. Jenže poslání, která nám svěřil Bůh je věc daleko širší.

→ Vzpomínám si na jednoho pána, který měl již přes 80 let a přesto obcházel nemocnici, vtipy a písničkami obveseloval nemocné, s některými se pomodlil a k některým pak volal kněze. Jednou mě prosil, abych s ním šel za jeho synovcem, kterého v nouzi pokřtil. Vzhledem k tomu, že byl v nebezpečí smrti, tak jsem nejen doplnil pomazání olejem katechumenů, ale také ho biřmoval a udělil svátost nemocných. Když jsme od toho synovce odcházeli, tak mi ten pán řekl: „Myslím, že to byl poslední velký úkol, který jsem měl na této zemi ještě udělat.“ Už si nepamatuji, kdy zemřel ten synovec, ale ten pán krátce na to sám zemřel. Ten pán dobře věděl, že má až do konce života nějaké úkoly od Boha.

→ My obvykle nevnímáme, že máme nějaké úkoly. My máme plány. Možná ti starší se už naučili brát své plány trochu s rezervou a říkají: „Budeme-li živi a zdrávi.“ Ono na jednu stranu není špatné mít své plány. Bůh nám dal rozum a svobodnou vůli. Jde o to, abychom se svých plánů dokázali vzdát, nelpěli na nich a především se ptali Boha: „Jaký je Tvůj plán?“ Někdy se totiž vůbec neptáme a jen Pánu Bohu oznámíme: „Toto je Tvůj plán, prosím dej sílu mi ho uskutečnit, pomáhej mi, chraň mne od zlého a žehnej mi.“ A potom jsme docela naštvaní, když Bůh naši prosbu nevyslyší.

→ „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě …“ Bůh nás zná líp než my sami sebe. Ví, co úžasného do nás vložil, zná naše silná i slabá míst, ví o tom, co by nás mohlo ohrozit. „Dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě …“ Tady se nejedná o nějaké kněžské svěcení, protože k tomu je třeba určitý věk. Nejedná se ani o křest nebo židovskou obřízku, to je před narozením těžko možné. To, co bylo v Izraeli posvěceno, se vyjímalo z běžného používání a sloužilo pouze ke kultu – k oslavě Boha. Toto pojetí pak převzala i církev. Tedy my všichni jsme posvěceni, jsme vyňati z běžného používání a platí pro nás slova apoštola Pavla: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. (1 Kor 10, 31)

→ „Prorokem pro národy jsem tě ustanovil.“ Bůh nás ustanovil k různým službám a úkolům, jak o tom píše Pavel v závěru 12. kap. listu Korinťanům, Bůh nám k tomu dal i nejrůznější dary, ale tím největším darem – jak jsme slyšeli – je láska, Duch sv. sám. Jeden úkol máme společný: přes všechny naše chyby nést do tohoto světa Boha – Lásku! Na většinu z nás už nevolají: „Tak co máš dneska za úkol?!“ To ovšem neznamená, že bychom od Boha žádné úkoly neměli. Ptejme se, co po nás Pán chce, aby všechno, co budeme dělat, bylo k větší cti a slávě Boží.