Pokud má někdo falešnou představu o Bohu, tak si obvykle představuje Boha jako jednotlivce. Jedince, který buď takový policajt, nebo soudce, nebo obchodník, nebo zapšklý stařík, či loutkař, který má vše v rukou, nebo někdo podobný, ale hlavně je sám, samojediný a dost často i samolibý. Pokud by Bůh byl opravdu jednou osobou, tak by skutečně nejspíše byl dost strašný, a hlavně by těžko mohl být láska. Vždyť Bůh zde byl, když ještě neexistovali ani andělé ani lidé ani nic jiného ani čas a prostor, a mohl milovat jen sám sebe. Láska k sobě sice k lásce patří, ale pokud někdo miluje jen sám sebe, tak to není láska. Bůh milující jen sám sebe by si i svět stvořil jen jako hračku pro rozmazlené dítě, které klidně panence utrhne hlavu a autíčko ve vzteku zahodí do řeky.

→ Jenže naštěstí Bůh žije ve společenství, ve společenství osob Otce i Syna i Ducha sv. Bůh je láska – opravdová plnohodnotná, vrcholná láska a svět stvořil z lásky a nepřestává ho milovat. Platí slova, která Ježíš říká Nikodémovi: „Tak Bůh miluje svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ano platí to, co jsme slyšeli z druhé knihy Mojžíšovi: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“

→ V Bohu, který žije v Trojici je tedy od věčnosti láska, darování, poslání, přijetí, odevzdání, jednota v rozmanitosti, plnost života … A úžasné je, že i my jsme byli stvořeni k obrazu Božímu – tedy k obrazu Trojice. Nejsme bohem, ale jsme stvořeni k obrazu Božímu. Nejsme spasitelé, ale přesto máme přinášet a hlásat lidem okolo nás Boží spásu, neodsuzovat je, ale pomoci jim, aby si našli cestu k Bohu, aby uvěřili, aby na vlastní kůži mohli poznat, jak moc Bůh miluje svět.

→ V poslední době mě nějak zvlášť oslovuje, že v Trojici je to poslání. Otec posílá Syna. Syn často mluví o tom, který ho poslal, a také mluví o tom, že pošle Ducha svatého. A na tomto poslání můžeme mít účast i my. Nás také Ježíš posílá, tak jako jeho poslal Otec. Také nám sesílá svého Svatého Ducha. Ano, každý z nás má své jedinečné poslání!

→ Byl jsem svědkem toho, jak předškolní dítě prožívalo velmi vážně otázku: „Proč jsem na světě?“ A tato otázka ho opravdu trápila. Já si říkám, že nás už takové otázky často netrápí, protože si myslíme, že víme, protože se různými věcmi nezabýváme a takzvaně neřešíme maličkosti. Ale je to důležitá otázka. Nejen ve chvíli, kdy řešíme své životní povolání, nebo měníme zaměstnání, či prožíváme nějakou krizi.

→ Někdy před 20 lety jsem byl na pozvání jednoho člověka, jmenoval se Karel, za jeho synovcem. Karel měl už přes 80 let a synovec okolo 50 let, ale byl vážně nemocný a umíral. Karel ho už předtím pokřtil, ale já jsem ho ještě biřmoval, dal mu svátost nemocných a svaté přijímání. Když mi Karel děkoval, tak řekl: „Mám pocit, že je to poslední velký úkol, který jsem měl splnit.“ Karel pak za pár týdnů zemřel. Splnil i poslední velké poslání také jeho Bůh poslal nesoudit, ale přinášet poselství o spáse. Obcházel nemocné, a protože byl původní profesí klaun, tak jim zpíval a nosil červený nos, a pak také nabízel modlitbu a zval kněze. Žil ve společenství s Bohem i s lidmi, inspirován Trojicí.

→ Je také úžasné, jak Ježíš mluví o tom, že Otec je větší a že Duch svatý vlastně bude lepší než On, protože říká: „Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám.“ Myslím, že kdybychom si mohli vyslechnout Boha Otce, tak nám řekne, že Ježíš je lepší a Duch svatý je lepší. O Duchu svatém ani nemluvím, ten mi každou chvíli šeptá, že Ježíš je lepší a že od Otce vyšel … Osoby trojice se jakoby předhánějí, aby oslavili ty druhé dvě osoby a dali jim přednost. Láska tak konkrétní, tak Boží, která tvoří jednotu a vede k lásce i nás.→ Díky Bohu, Bůh není nějaký do sebe zahleděný sobec, ale Bůh je Svatý, Svatý, Svatý, Bůh je nekonečně milosrdný a milostivý, Bůh je věrný, Bůh je Láska, ta největší myslitelná láska … Bůh je Trojice: Otec i Syn i Duch svatý.