Britská královna-choť Camilla pořádala v úterý recepci na podporu obětí domácího násilí. Mezi hosty byla Ngozi Fulaniová, černošská zakladatelka londýnské charitativní organizace Sistah Space. Na recepci se jí lady Susan Husseyová, bývalá dvorní dáma zesnulé královny Alžběty II. a také kmotra prince Williama, ptala odkud pochází, a také „odkud z Afriky pochází“. A mnozí mluví o tom, jakého šíleného rasismu se tato bývalá dvorní dáma dopustila.

→ Jako by dotaz na původ byl rasismus, zvláště v prostředí královské rodiny a šlechty, která svůj původ dokládá na staletí a je na to pyšná. Fulaniová se sice narodila v Londýně, ale její rodiče přišli do Británie z Karibiku. A jejich pra předci pravděpodobně pocházejí z nějaké části Afriky. Jenže Afrika není horší adresa než Evropa nebo Amerika. Je minimálně zajímavé vědět odkud člověk pochází. Mezi mými předky byla jedna pra-pra-pra-babička, která byla svobodná matka a nechala dítě v sirotčinci a já jsem rád, že ho nezabila, protože jinak bych tu nebyl. Mezi mými předky byli sudetští Němci, Moraváci i Češi a nemyslím, že to ze mě dělá někoho lepšího nebo horšího. Papež František se hrdě hlásí ke svému původu v Piemontu v Itálii, i když se narodil v Argentině.

→ Ovšem představa, že původ dělá z člověka někoho lepšího nebo horšího je v nás zakořeněná po staletí. Farizeové a saduceové, kteří přicházejí za Janem Křtitelem si také myslí, že jsou něco víc, protože mohou říkat: „Naším otcem je Abrahám!“ Jan Křtitel jim vysvětluje dost tvrdě, že to nic neznamená a říká: „Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti.“ Představte si, že by někdo řekl členům britské královské rodiny, že Bůh může z uprchlíků přes La Manche udělat následníky trůnu.

→ Představa, že původ dělá z člověka někoho lepšího nebo horšího je často zakořeněná i v nás. Vedle původu pak přikládáme důraz na to, co kdo zvládl, co dokázal, v čem všem uspěl. Jako by někdo byl něčím víc, protože vystudoval vysokou školu, stal se slavným umělcem nebo sportovcem, nebo knězem či biskupem. Jenže Kristu na kříži není nejblíže ani římský císař ani Pilát ani členové Velerady, ba ani apoštolové a dokonce – s velkou úctou k ní říkám – ani Matka Boží, Panna Maria, ale lotr, který se modlí: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“

→ A Jan Křtitel i nás zve: „Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení.“ To je to na čem záleží. Zda bez ohledu na svůj původ a na všechno, co jsem dokázal – nebo taky nezvládl a pokazil – zda jednám v přítomném okamžiku podle Boží vůle a připravuji cestu Páně. Zda jednám podle toho, co nás učí Ježíš, abych mu připravil cestu k lidským srdcím.

→ Možná i z našeho života už zbyl jenom pahýl. Nepatrný a bezvýznamný zbytek po odťatém stromě, po všem, co jsme nezvládli a pokazili. Ovšem tento navenek odumřelý pahýl stále zůstává uvnitř oživovaný mízou – spojením s Bohem. Díky tomu i z našeho pahýlu může vyrazit ratolest a výhonek vypučet z jeho kořenů. Ba dokonce ještě víc, jak uvádí revidovaný ČKP nebo ČEP: výhonek z jeho kořenů ponese ovoce. Tedy náš život může být díky spojení s Bohem nejen vnitřně proměněn, ale může přinést užitek i mnoha lidem okolo nás.

→ Možná si někdy zakládáme na tom, že jsme dlouholetí návštěvníci nedělních bohoslužeb, že jsme kostelníci, katecheté, účastníci společenství, příslušníci toho či onoho třetího řádu, hnutí, spirituality atd. Jenže tento náš původ vůbec nic neznamená, je to asi podobné jako kdybychom si zakládali na tom, že jsme Evropané. Vždyť Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Na nás je, abychom se chovali jako Ježíšovi přátelé, jako jeho bratři a sestry, jako Boží děti, abychom přinášeli ovoce hodné obrácení. Ovoce, které může přinést i výhonek, který vyrazil z pahýlu.