Prosím vás není v tom tak trochu zmatek? Přišel Pán Ježíš anebo na jeho příchod čekáme? Je s námi po všechny dny, zůstává s námi v eucharistii, ve svém slově, ve společenství, … nebo má teprve přijít? Ano rozumím tomu, že Kristus přišel v konkrétním okamžiku dějin, jak nás o tom ujišťuje evangelista Lukáš: V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji … Chápu, že očekáváme jeho druhý příchod, kterému také říkáme návrat. Věřím tomu, že Pán Ježíš s námi zůstává po všechny dny až do konce světa. Ovšem moc nerozumím tomu, jak tyto dvě věci spojit dohromady.

→ Jednoho mého kamaráda to dost štve, že se v kostele stále modlíme: „… na tvůj příchod čekáme Pane Ježíši Kriste.“ Říká: „Vždyť On je tady se mnou. Já na něj nemusím čekat.“ A ten stejný kamarád říká, že se vždycky on a celá rodina těší až k nim přijedu a zároveň říká: „Hele, je to jako kdybys nikdy neodjel. Jako bys tu byl včera.“ Asi to známe všichni, když máme někoho doopravdy rádi, když nám na někom skutečně záleží, tak je svým způsobem s námi i tehdy, když je na druhém konci zeměkoule. Přesto se těšíme na ten okamžik, když přijede a zazvoní u dveří, to je něco úplně jiného.

→ Jan Křtitel nás zve slovy proroka Izaiáše: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ A my si uvědomujeme, že je potřeba zasypat údolí tedy snažit se dělat ty věci, které jsme zanedbali: někdo se má víc modlit, někdo má víc pracovat a pomáhat druhým, někdo ovšem možná má víc odpočívat a třeba si něco pěkného přečíst, … Pak chápeme, že je potřeba srovnat hory a pahorky naší pýchy, že je potřeba přestat dělat věci, které sice mohou být hezké, ale Bůh je po nás nechce. Pak je jasné, že máme srovnat to, co je křivé, tedy zanechat našich hříchů a všeho zla. Ovšem Lukáš cituje Izaiáše dále než Matouš nebo Marek a končí až větou: „A každý člověk uzří Boží spásu.“ Prosím vás, to je oznámení nebo úkol?

→ Víte, já si vždy myslel, že je to jen oznámení. Já si vždy myslel, že to znamená jenom tu skutečnost, že zkrátka až se zasypou údolí, srovnají hory a narovná, co je křivé, tak všichni uvidí Boží spásu – automaticky. Určitě je to také oznámení, ale na druhou stranu věřím, že je to i úkol pro každého z nás. Jsme pozváni k tomu, abychom druhým pomohli uzřít Boží spásu.

→ Co to ale je ta Boží spása? Zjednodušeně řečeno je to štěstí, které není pomíjivé, ale je trvalé a věčné. Štěstí, které nevyplývá z toho, že máme nějakou pěknou věc, že jsme v blízkosti krásného člověka, že se nám něco povedlo, ale je to štěstí, které vyplývá z blízkosti Boží. Pomáháme lidem okolo nás, aby uzřeli Boží spásu? No, možná při pohledu na nás uzří něco úplně jiného. Co můžeme udělat pro to, abychom druhým pomohli uzřít Boží spásu.

→ Jan Křtitel začíná na poušti, tam uslyšel Boží slovo. Pokud chceme dát druhým poznat Boží spásu, tak ji musíme nejprve sami nově zakusit, a to není možné bez pouště. Poušť je místo ztišení, naslouchání Bohu, místo, kde opouštíme své jistoty, kde člověk nic není a nic neznamená, kde nevnímáme věci kolem … kde jsem jen já a Bůh, kde jsme jen my a Bůh. Nemusíte kvůli tomu nikam daleko cestovat. Poušť může být i v našem obýváku, i ve vlaku plném lidí. Dva milenci často také nevnímají, kdo všechno je kolem nich. Poušť je všude tam, kde k nám vše, co prožíváme křičí o Boží lásce a kde my každou maličkost děláme především pro Boha.

→ Ovšem Jan nezůstává na poušti, ale jde k Jordánu, aby Boží slovo předal dalším lidem. Víru jsme nedostali jen pro sebe, Boží blízkost, Boží láska, tu není jen pro nás. Hledejme cesty, jak předat každému člověku tu radostnou zprávu, že Bůh chce, aby byl stále šťastný. Kéž z našich slov a z našich skutků křičí do celého světa ta povzbudivá zpráva: svlékněte ze sebe roucho své žalosti a soužení a oblékněte se v ozdobu věčné slávy, kterou vám dává Bůh.