Když v roce 2010 probíhala akce nemocničních lékařů: „Děkujeme, odcházíme.“ – tak jsem si říkal, že by bylo zajímavé, kdyby podobnou akci uspořádali křesťané. Díky vrcholící diskusi o restitucích církevního majetku se vytahovalo na církev to nejhorší z dějin i ze současnosti, a tak jsem si říkal: „Dobře, nechcete nás tady. Odejdeme někam jinam: katolíci do Itálie, protestanti do Německa, pravoslavní do Řecka. Uvidíte, jak to tu bez křesťanů bude vypadat.“

→ Myslím, že na rozdíl od akce lékařů by nikdo nevnímal tuto akci jako ohrožení. Většina lidí by nad tím asi jen mávla rukou a řekli: „No, tak odejde pár křesťanů. To je toho.“ Dokonce i odcházející křesťané by si asi mysleli jen to, že odcházejí do míst, kde snad najdou lepší přijetí, ale že život v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se příliš nezmění, až pár procent lidí odejde. Jenže skutečnost by nejspíš byla zcela jiná. Svědčí o tom sám Kristus, když říká: „Vy jste sůl země.“

→ Bez ohledu na to, zda si to lidé kolem nás připouštějí nebo ne, bez ohledu na to, zda si to připouštíme my sami, tak jsme zapotřebí jako sůl. Přestože možná ani nám není jasné k čemu vlastně. Je dobré to dát do souvislosti s tím, co jsme slyšeli minulou neděli: Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost. (Mt 5, 11) Ježíš nás upozorňuje, že nám budou lidé nadávat, obviňovat nás z kdečeho všeho, protože neví, že právě my jsme ta sůl, kterou potřebují. Tak jako to nevěděl král v té pohádce „Sůl nad zlato“.

→ Možná si někdy připadáme spíše jako sůl v ranách, jako ti, kteří druhým vadí už jen tím, že jsou, kteří už svou holou existencí jsou výčitkami svědomí některých lidí v našem okolí. Jenže jsme také tou solí, která dává chuť, která konzervuje a brání hnilobě, která je hnojivem, a tak zúrodňuje zemi. Někdy si sami říkáme, co by pár opravdových křesťanů mohlo změnit? Jenže trocha soli promění chuť jídla a nepatrné procento způsobí, že je slané celé moře!

→ Ovšem pozor, to že sám Ježíš nám říká, že jsme sůl země, to není důvod k nějaké pýše. Ježíš nás upozorňuje: „Hlavě se z toho nezblázněte.“ My to řecké slovíčko (móranthé), co by se mohlo stát s tou solí, překládáme jako ztratit chuť, ale jako první význam ve slovníku je stát se pošetilým, pominout se, být blázen. Kolik příslušníků různých sekt se zbláznilo z toho, že oni jsou ti nepostradatelní a bohužel i mnoho fanatických křesťanů.

→ Je úžasné, že jsme solí země a světlem světa, ale je také dobré si připomenout, že sůl ani světlo nemají smysl sami o sobě. U toho světla to Kristus sám vysvětluje: „… když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě.“ Svítilna, která nesvítí druhým není k ničemu podobně jako sůl, která ztratila chuť. Nejde o to se za zdmi kostela ujišťovat, jak my jsme to světlo a svítit sami sobě. Okolo nás nežijí jen samí darebáci. Možná mnoho nevěřících okolo nás se chová lépe než my, ale potřebují naše světlo, které je jako město položené na hoře jako maják v rozbouřeném moři.

→ Město položené na hoře má především tu vlastnost, že se neschová. Ježíš upozorňuje své učedníky, že už tím, že patří k němu, tak jsou zkrátka nápadní, jsou první na ráně. Neschovají se a nemělo by ani smysl se schovávat. Tak si dejte pozor, aby to, co lidé uvidí byly vaše dobré skutky – doslova krásné skutky. Naštěstí Ježíš neříká, že naše skutky jsou tím světlem, ale upozorňuje nás, že je na nás vidět a že by tedy lidé měli vidět něco krásného. Co mohou být ty krásné skutky jsme slyšeli z knihy proroka Izaiáše: Přestat utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytit svým chlebem hladového …

→ Jako křesťané můžeme mít někdy sto chutí říct: „Děkujeme, odcházíme.“ Skončit přátelství s tím nebo oním člověkem; odejít ze zaměstnání jen kvůli tomu, že jsme centrem pozornosti; přestěhovat se z místa, kde lidé – jak se zdá – nemají hlubší duchovní hodnoty. Zamysleme se ovšem, co by na to řekl Ježíš, ten Ježíš, který nám vysvětluje: Vy jste sůl země … vy jste světlo světa.