Vždycky jsem slyšel, že Mojžíš a Eliáš, kteří hovoří s Ježíšem na hoře Proměnění, tam jsou jako zástupci Zákona a Proroků. Také papež František ve svém poselství k letošní postní době to tak píše. Pak jsem si ale přečetl od Jiřího Mrázka, že to tak úplně asi nebude. O Zákoně se sice někdy mluví jako o Mojžíšovi, ale o zbytku Písma se nikdy nemluví jako o Eliášovi, a jako největší prorok byl vnímán opět Mojžíš a ne Eliáš. Já bych tu starou tradici úplně neopouštěl a rozhovor Ježíše s hlavními představiteli staré smlouvy, zákona a proroků má jistě svou hloubku.

→ Nicméně je tu ještě něco dalšího, co spojuje Mojžíše, Eliáše a Krista. Co je spojuje i s ohledem na text v předchozí kapitole, kde Ježíš předpovídá, že bude mnoho trpět … zabit a třetího dne vzkříšen. Mojžíš i Eliáš jsou spojeni s eschatologickým očekáváním – od obou se čekalo, že přijdou znovu a že ještě dokončí své dílo. Mojžíš i Eliáš navzdory velkolepé kariéře skončili divně. Mojžíš nedošel do zaslíbené země, Eliáš zmizel ve chvíli, kdy při něm zůstal jediný člověk, jeho nástupce Elíša. Na první pohled závěr jejich zápasu rozhodně není vítězný. A potom Eliáš nezemřel „klasicky“, ale byl vzat do nebe, a Mojžíš sice zemřel, ale jeho hrob nikdo nikdy neviděl.

→ Ježíš v rozhovoru s Mojžíšem a Eliášem se připravuje na svou cestu a utrpení v Jeruzalémě, aby zemřel na hoře před branami Jeruzaléma a u jeho kříže zůstal jediný učedník – Jan. Aby také On zakončil svou velkolepou kariéru divně, aby také závěr jeho zápasu nebyl z lidského pohledu vítězný. A právě v rámci přípravy se zjevuje apoštolům ve slávě a dává jim zakusit okamžik plný radosti.

→ Apoštol Petr by si tuto chvíli rád prodloužil, rád by se v ní zabydlel, nač sestupovat dolů, nač chodit do Jeruzaléma, kde čeká utrpení. Nebylo by lepší postavit stany a zůstat tady. Jenže Petrova slova přeruší Bůh Otec sám a říká zcela jasně, co je třeba dělat: „To je můj milovaný syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte.“ Myslím, že v této větě máme program nejen pro tuto postní dobu, ale pro zbytek života.

→ Papež František ve svém poselství k letošní postní době právě hovoří o tom, jak je důležité, abychom poslouchali Ježíše, a připomíná, jak k nám Kristus promlouvá. Tedy především v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii. Zve nás, abychom v této postní době četli biblická čtení každý den a využili k tomu i pomoc internetu. Kromě Písma pak Pán promlouvá v bratřích, kteří potřebují pomoc. Ovšem Pán promlouvá také skrze bratry a sestry v církvi. Je důležité jim naslouchat.

→ Když učedníci padli tváří k zemi, tak se báli, co se stane. Při takovém setkání s Bohem jde o život. Při podobných setkáních s Bohem ve Starém zákoně musí obvykle nějaký anděl člověku říct, zda má šanci to přežít. Tady to říká Ježíš sám: „Vstaňte, nebojte se!“ A pak se prostě jde dolů a ještě navíc se o této události nesmí mluvit.

→ Jak je to odlišné od toho, čeho jsme někdy svědky. Lidé často prožívají Boží blízkost a zbožnost jen skrze mimořádné události: uzdravení, zjevení, levitace, vymítání, … Stále o tom hovoří a sladkobolně se přitom rozplývají. Staví si stany a zabydlují se ve zbožnosti, která je tomuto světu na hony vzdálená. Já se jim pěkně prosím nevysmívám, možná prožívají období, kdy to opravdu potřebují. Ovšem také vím, že na této podivné zbožnosti může vzniknout závislost, která už nemá nic společného s evangeliem Ježíše Krista, s Láskou k Bohu a klidem. Je třeba včas sejít z hory Proměnění.

→ Chvíle, kdy mimořádně vnímáme Boží blízkost, kdy vidíme Boží slávu, kdy nás zastiňuje světlý oblak (všimněte si jak těžké je Boží přítomnost vyjádřit) – tak tyto chvíle tu nejsou sami pro sebe, ale mají nás připravit na prožívání utrpení a křížů s vírou, nadějí a láskou, abychom také my dosáhli slávy vzkříšení. Ježíš nám opakuje: „Vstaňte, nebojte se!“ Abychom také my měli odvahu sestoupit z hory a jít dál vstříc tomu, co nás čeká. Nejde o to se hnát do různých problémů za každou cenu. Často je lepší se mnoha problémům vyhnout. Jenže je důležitější opravdu poslouchat Krista, i kdyby to znamenalo jít do Jeruzaléma a lidsky viděno ztroskotat jako Mojžíš, jako Eliáš či jako Ježíš sám. Protože ani pro nás to nebude konec, ale jen další krok k vítězství a nakonec ke vzkříšení.