Kdo je pro nás Bůh? Kdo je pro mě Bůh? Ano, možná bychom řekli tak jako Maruška z pohádky, že máme Boha rádi víc než sůl, ale kdo je pro mě Pán Bůh doopravdy? Jaký je můj vztah k Bohu? Pro mnoho křesťanů je Pán Bůh něco mezi starostou a šéfem v práci. Samozřejmě je to dobrý starosta a výborný šéf, ale pořád je to někdo tak trochu vzdálený. Někdo, od koho si držím odstup; někdo, s kým mohu jít na slavnostní recepci, ale nepokecáme jen tak u kafe ani si nezajdeme na pivo. Někdo, kdo je především svatý, vyvýšený nad nebesa.

 Jenže, jak jsme slyšeli, tak jsme nedostali ducha otroctví, že bychom museli znova žít ve strachu. Dostali jsme však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Není to úžasné Bůh není náš šéf, ale je to táta. Mám pocit, jakoby se tak důvěrného oslovení „abba“ – táto, tatínku zalekl i sám apoštol Pavel a tak v řeckém překladu tohoto hebrejského slova raději píše „ho patér“ – otče. Jenže Bůh není jen nějaký náš úřední nebeský Otec, ale je to skutečně náš táta, náš tatínek – někdo dokonce mnohem bližší než tatínek.

 Tady si najednou uvědomujeme, že my křesťané nemáme mít nějaký neurčitý vztah k Bohu, ale že máme usilovat o osobní hluboký vztah ke každé ze tří Božských osob. Bůh Otec je náš tatínek a my jsme jeho děti. A jak pokračuje apoštol Pavel, jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Tedy Ježíš je náš bratr nebo možná spíš bráška. Jistě Kristus je Pán pánů a Král králů, ale to neznamená, že by nebyl naším bráškou, někým, kdo nám je neskutečně blízko.

 A v těchto souvislostech se vzhledem k dnešní slavnosti nabízí otázka a kdo je pro nás Duch sv.? V tom dnešním evangeliu ho Pán Ježíš hned dvakrát nazývá přímluvcem. To řecké slovíčko paraklétos se dá přeložit také jako zastánce, pomocník, utěšitel. Já se pak ptám: Kdo je můj zastánce, pomocník, přímluvce, utěšitel? To je přece kamarád, to je opravdový přítel. To je ten, kdo nás vždy povzbudí, kdo se nás zastane i ve chvíli, kdy jsou všichni proti nám, kdo se nikdy nepřidá k těm, kdo nás pomlouvají a kdo nás má rád i tehdy, když zrovna neprožíváme to nejlepší období života a dopouštíme se chyb a hříchů. Duch sv. je ten nejlepší kamarád, kterého máme, skoro vždycky přinese nějaké dárky, ale především On je tím nejúžasnějším darem.

 My jsme si to paraklétos přeložili do latiny jako ad-vocatus. A vnímáme Ducha sv. především jako našeho přímluvce a obhájce, jako našeho advokáta. Nic proti tomu, jenže to je jen část pravdy. Asi není náhodou, že latinský překlad bible Vulgata zde slovo ad-vocatus nepoužívá ale i v latině píše paracletus a v hymnu k Duchu sv. zpíváme: „Božský Utěšiteli, něžný duší příteli …“

 Pro mnoho křesťanů je Bůh Otec jakýsi ředitel, Bůh Syn především Pán a trochu nevlastní bratr a Duch sv. je právě ten advokát ex offo. Věřím, že i tito lidé budou spaseni a že jim tyto vztahy k osobám nejsvětější Trojice pomáhají být dobrými lidmi. Myslím si ovšem, že nás Bůh zve k něčemu daleko lepšímu, a to nejen jednou v nebi ale už dnes: Bůh Otec je Abba – Taťka, Bůh Syn je bráška a Duch sv. je ten nejlepší kamarád, kámoš, přítel.

 To vůbec neznamená, že bych k Bohu ztratil úctu. Já si svého táty, mámy, svých sester a svých kamarádů vážím, a Boha si vážím ještě mnohem víc, protože je to můj Stvořitel, můj Spasitel, můj Bůh. Jenže např. 80 % Britů si váží Alžběty II. a přesto k ní nemají bližší vztah. Bůh Otec pro mě není něco jako Alžběta II. je daleko mocnější, a přitom daleko bližší. Poklekám před nejsvětější Trojicí, padám k zemi před Otcem, Synem a Duchem sv. A stejně je to můj Taťka, Bráška a Kámoš a při každé mši sv. dvakrát líbám oltář, abych na to nezapomněl. To nelíbám dřevo nebo kámen, to se zdravím s Kristem – s bráškou.