Žijeme ve světě, kde se zdá, že hlavním úkolem ženy je být krásná a hlavním úkolem muže je být bohatý. Kdo tato kritéria nesplňuje, tak cítí určitou frustraci, případně hledá různá řešení. Narůstající počet dospívajících dívek, které se chtějí stát chlapci, svědčí o tom, kolik děvčat má pocit, že nesplňuje ideál krásy, než že by to ve většině případů znamenalo něco jiného. Podobně snahy o zbohatnutí za každou cenu nemusí znamenat, že jde jen o zlé muže, kteří mají peníze na prvním místě.

→ Jenže i lidé, kteří dospějí k tomu, že nemusí být krásní, bohatí, slavní a úspěšní, tak stejně mají pocit, že musí naplnit nejrůznější očekávání. Někdy jsou to očekávání těch druhých – nejčastěji rodičů, jindy očekávání společnosti či určitého společenství nebo svá vlastní očekávání. To, že je dnes krize autority a že se mluví tom, že chybí vzory, neznamená, že by se z lidského srdce odstranila touha být jako ten či onen anebo naplnit určitá očekávání.

→ Dokonce i my křesťané máme pocit, že musíme být svatí, a máme i jasnou představu, jak to má vypadat. Křesťan je ten, který vždy vyhoví, který nikdy nezvýší hlas, který se stále usmívá, má permanentně dobrou náladu, jeho děti zdraví: „Pozdrav Pán Bůh.“ a děkují „Pán Bůh zaplať.“ Správný křesťan je ten, který čte jen zbožné knihy a dívá se jen na zbožné filmy, nevynechá žádnou farní akci a hlavně je vždy poslušný.

→ Když jsme se na závěr misijního klubka bavili o křtu Páně, tak tam zaznělo, že se z nebe ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ (Mk 9,7) ale to zaznělo při Ježíšově proměnění na hoře Tábor. Máme to ovšem všichni tak zažité. Ježíš je Boží syn a my ho máme hlavně poslouchat. Takže ani já jsem nic nenamítal, protože jsem si v tu chvíli nebyl jistý, co při křtu v Jordáně opravdu nezaznělo. Při Ježíšově křtu ovšem zaznělo něco jiného – Matouš, Marek i Lukáš svorně uvádějí: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Případně: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“

→ Nejde o to naplnit nějaké představy o ideální ženě či ideálním muži, nejde ani o to naplnit představy o ideálním křesťanu, naše představy o svatosti. Na prvním místě stojí to, že i při našem křtu řekl Bůh: „Ty jsi můj milovaný Syn – ty jsi má milovaná dcera – v tobě mám zalíbení.“ A křestní slib neobsahuje nic o tom, jak budeme krásní, bohatí a úspěšní ani o tom, jak budeme spát ve zpovědnici a pít svěcenou vodu, ale zříkáme se zla a vyjadřujeme svou důvěru v Boha. Bůh nás ujišťuje svojí láskou a my nato máme odpovědět svou láskou. To je to, o co jde.

→ Také jsme slyšeli, že když byl Ježíš v Jordáně pokřtěn, tak se otevřelo nebe. Jak si to máme představit to otevřené nebe? To byla nějaká díra v mracích nebo snad v obloze? Já si to představuji docela jednoduše jako otevřenou náruč Boha Otce. Otevřená náruč, která už se nikdy nezavřela, jen běžně tuto otevřenou náruč nevidíme. Vidí ji ale například sv. Štěpán, který, když umírá, tak zvolá: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.“ (Sk 7, 56)

→ Kristův křest jasně zjevuje Boží lásku, která od věčnosti existuje v Nejsvětější Trojici. Zároveň, ale také jasně ukazuje Boží lásku ke všem lidem – Boží otcovská náruč je nám otevřená a na nás milovaných Božích dětech záleží, zda se rozběhneme do této otevřené Boží náruče anebo budeme někde trucovat. V tuhle chvíli opravdu ještě nejde o poslušnost, ale o to, zda máme Boha rádi, zda mu důvěřujeme, zda přiběhneme k němu, zda chceme být s ním.

→ Samozřejmě platí, že se máme snažit žít podle Božích přikázání, že máme usilovat o poslušnost k Božímu vedení, že máme naplnit Boží plán s naším životem, že je dobře být vlídní a pomáhat druhým, ale to není to první a dovolím si říct, že to není ani to nejdůležitější. To základní je zaposlouchat se do toho Božího hlasu, který i mě říká: „Ty jsi můj milovaný Syn – ty jsi má milovaná dcera – v tobě mám zalíbení.“ Uvěřit v Boží lásku ke mně a odpovědět na ní láskou. Rozběhnout se do té otevřené Boží náruče, protože hle – otevřelo se nebe!