Co je základním problémem církve dnes? Mnozí řeknou, že je to ubývající počet křesťanů v Evropě, ubývající počet duchovních a řeholníků, počet bohoslovců v naší zemi i okolních zemích, který velmi rapidně klesl … Jistě to jsou vážné problémy, ale ten základní problém je někde jinde: Zapomněli jsme, že jsme jen správci, že církev je Kristova, že On ji založil, vybudoval, že se oni stará a především, že je to jeho církev.

→ Jak zaznělo na synodě v Římě: „Kulaté stoly nám také připomínají, že nikdo z nás není na této synodě hvězdou. Protagonistou je Duch svatý a pouze se srdcem plně otevřeným jeho vedení budeme schopni odpovědět na povolání, které jsme jako členové synody obdrželi. Mluvit o Duchu svatém neznamená, že zapomínáme na své zaměření na Krista. Naopak, Duch svatý zde zpřítomňuje Krista mezi námi, stejně jako to učinil v eucharistii, kterou jsme společně slavili. Bůh Otec nás skrze Ducha svatého uvádí do společenství s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným.“

→ Problém není v tom, že vinice nepřináší plody, ale že nájemci se tváří tak, jako by jim patřila. Jistě Ježíš svým podobenstvím mířil na farizeje, velekněze a starší lidu, kteří Krista nepřijali, kteří nepřijali ani Boží proroky před ním a ze sebe udělali pány Božího království. Ovšem jak často lze toto podobenství vztáhnout na společenství církve. Také my se tváříme, jako by nám církev patřila, a je jedno, zda nás to vede k tomu, že máme pocit, že všechno musí zůstat tak, jak se to dělalo vždycky anebo zda chceme všechno změnit.

→ Úkolem synody o synodalitě tedy není měnit či konzervovat, ale nechat se vést Ježíšem. Jak řekl v úvodu koptský katolický patriarcha Ibrahim Isaak Sedrak: „Nechť je tedy ústřední postavení Krista vůdčí nití této synody. Ať je alfou a omegou našich diskusí, ať je světlem, které ozařuje naše debaty, ať je konečným kladem veškerého našeho úsilí.“ Ježíš je tím kvádrem nárožním, od kterého se půdorys stavby i vše ostatní vyměřuje – on je Pán, jemu patří vinice.

→ Jenže to dnešní podobenství se netýká jen těch druhých. Tady nejde jen o farizeje, velekněze a starší lidu z doby Ježíšovi, tady nejde jen o církevní hierarchii včera či dnes, tady jde o každého z nás. V určitém smyslu byla každému z nás svěřena úžasná vinice – obehnaná zdí, s lisem i strážní věží – každý z nás dostal od Boha mnoho darů. Byli nám také svěřeni nejrůznější lidé a dostali jsme důležité úkoly. Mnoho jsme dostali do správy, ale chováme se jako správci, kteří ve svůj čas odvádějí výtěžek, nebo se chováme jako by nám všechno patřilo?

→ Setkal jsem se v životě s lidmi, kterým dělalo velmi dobře, když mohli někomu něco zakázat nebo odmítnout. Mně osobně dělá velmi dobře, když mohu někomu něco dovolit. Nevím, jaký jste typ, ale myslím, že v každém případě je dobře vědět, že něco dovolit nebo zakázat není jen na nás. Jde o to, k čemu nás vede Ježíš – Bůh Láska. Rodiče a všichni, kdo měli někdy na starosti děti vědí, že v určitých situacích je ta největší láska k dětem jim něco zakázat, i když pro mnohé z nás je to strašně těžké.

→ Co ale dělat konkrétně, abychom byli správci, kteří ve svůj čas odvádějí výtěžek? Určitě máme Bohu v modlitbě děkovat, děkovat za každého člověka – který třeba i trochu díky nám – našel cestu k Bohu; děkovat za všechno, co se nám s Boží pomocí podařilo. Děkovat s vědomím, že daný úspěch je především záležitostí Boží. Děkovat a oslavovat Krista a ne sebe. Děkovat s vědomím, že jsme jen neužiteční služebníci. Děkovat!

→ A tou další věcí je ptát se. Ptát se Ježíše, co po mně chce, co po nás chce. Patriarcha Sedrak na synodě zdůraznil, že svět „od nás očekává svědectví o vzkříšeném Kristu, o životě a naději“. A já bych dodal, že to od nás právem očekává. Křesťané tu nejsou od toho, aby se utápěli v žabomyších válkách, snahách zaopatřit sami sebe nebo uchování kulturních památek. Ptejme se Krista, co máme dělat, na co se máme zaměřit, aby ta Boží vinice – to Boží království rostlo. Možná se máme zapojit v charitě, pomoci na farní akci či zkusit vytvořit novou nebo oslovit souseda, kolegu v práci či spolužáka atd. Především, ale nezapomeňme, že jsme správci a ptejme se opravdu Krista.