V druhém funkčním období Ursuly von der Leyen, když prezidentem České republiky byl pan Petr Pavel a premiérem pan Petr Fiala, ve dvanáctém roce pontifikátu papeže Františka, když pražským arcibiskupem byl otec Jan Graubner, uslyšel Boží slovo Jarda, Jiří, Jan, Marie, Eliška, Anna, Petr, Tereza, Josef … A každý z nás si tam může dosadit své jméno. Ano – to, co jsme slyšeli v evangeliu, není jen událost stará dva tisíce let, ale něco, co se stále děje.

→ Bůh k nám promlouvá i dnes, tak jako oslovil Jana Křtitele. Bůh i nás zve, abychom mu připravovali cestu k lidským srdcím. Ovšem to Boží slovo můžeme často přeslechnout v hluku světa okolo nás, v hluku každodenního shonu a povinností. Není náhodou, že Jan uslyšel Boží slovo na poušti. Poušť jako místo zvláštní Boží blízkosti a Božího působení, ale zároveň jako místo pobytu asketů, jako místo, kde se žije zcela skromně a v plné důvěře v Hospodina.

→ Zajímavé je, že v Lukášově evangeliu není místo Janova působení nějaké pevné místo jako u Marka či Matouše, ale jak čteme: Šel do celého okolí Jordánu. Zatímco podle Matouše a Marka vycházel Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, k Janovi (srov. Mt 3,5), tak v Lukášově verzi je to Jan Křtitel, kdo prochází celé okolí. Může nám to připomenout, že obojí je potřeba. Křesťané mají přijímat ty, kteří k nim přicházejí sami od sebe a zároveň mají vycházet a procházet, mají jít až na periferie, jak nás k tomu zve papež František anebo alespoň do celého okolí, jak čteme v Lukášově evangeliu.

→ Jenže co máme dělat my, kteří jsme tak nějak schopni přijímat ty, kteří k nám sami přicházejí, ale nejsme zatím schopni – nebo někdy ochotni – jít do celého okolí. Držme se zatím rady apoštola Pavla z listu Soluňanům (Tesalonickým): Nezhášejme oheň Ducha, nepodceňujme dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejme, a co je dobré, toho se držme. (1 Sol 5, 19 – 21) Buďme tedy otevřeni pro Boží působení, které se děje skrze druhé lidi, radujme se z něho a zkusme být otevřeni pro to, co po nás Bůh chce.

→ Je úžasné, že víme, že nejsme zachránci světa, že nikdo z nás není Spasitelem, že Spasitel je jen jeden – Kristus. Ale také je dobré vědět, že my nejsme ti jediní, kdo mají Pánu Ježíši připravit cestu a pokračovat v úkolu Jana Křtitele, že JÁ nejsem ten jediný, kdo má všechny kolem ke Kristu přivést. Každý z nás má trochu jiná obdarování a trochu jiné úkoly, ale jde o to, abychom se snažili naplňovat to, co po nás Bůh chce. Stejně důležité ale je i to, abychom umožnili druhým, naplňovat to, co po nich Bůh chce, abychom nezhášeli oheň Ducha a nemuseli jednou slyšet: Běda vám …! Zavíráte před lidmi nebeské království. Sami do něho nevstupujete, a těm, kdo chtějí vstoupit, v tom zabraňujete. (Mt 23, 13)

→ Na rozdíl od Matouše a Marka cituje Lukáš text z proroka Izajáše trochu delší. Až k té úžasné větě: „A každý člověk uzří Boží spásu.“ Tedy nejde jen o hlásání obrácení, pokání, nejde jen o hlásání nějaké etiky a životního stylu, ale především jde o hlásání evangelia, dobré zprávy. Zvěstuje se zde spása, tedy záchrana, věčné štěstí, nepomíjející radost, která není určená pár vyvoleným ale každému člověku. Jistě věčná blaženost přijde plně až jednou v nebi, ale už teď ji můžeme uzřít, zahlédnout a něco z ní přeci jen i zakusit.

→ Buďme Bohu vděční za chvíle, kdy jsme uzřeli Boží spásu, kdy jsme zakusili Boží blízkost a zažili štěstí, které může dát jedině Bůh. Hledejme i my své pouště, místa ztišení, chvíle bez zbytečných věcí kolem, okamžiky, kdy i my můžeme uslyšet Boží slovo. Pomáhejme druhým, aby připravovali cestu Pánu. Pomáhejme zvláště těm, kteří k nám sami přicházejí, ale učme se i vycházet do celého okolí. A pokud to sami ještě nedokážeme, podporujme ty, kteří už se odhodlali. Nezhášejme oheň Ducha! Využijme toto období před Vánoci, kdy mnozí lidé jsou naladěni na duchovní strunu, kdy mluvit o Ježíši je najednou běžné, a vydejme svědectví o své naději, o radosti, kterou do našeho života přinesl Bůh, o Boží lásce ke všem lidem, aby každý člověk uzřel Boží spásu.