Na pastorační radě jsme se smáli, že tuhle neděli nebude kázání, ale rovnou přejdeme na ohlášky. Ty jsou opravdu vydatné a je tam množství různých aktivit. pozvánek a informací.

Když budu upřímný, tak myslím se většiny z vás ohlášky netýkají…. a to je právě škoda. Budu kázat proč jsou ohlášky důležité. Chci říct, proč jsem přesvědčený že nestačí chodit v neděli do kostela, ale že život církve má být mnohem bohatější.

Slavnost Seslání Ducha – Letnice – jsou dnem kdy církev slaví narozeniny. A celé Skutky apoštolů jsou dějinami první církve, a tak je dobré se tam dívat co to znamená být církví.

Církev není servisní organizace – kam příjdu, podívám se na pěkné divadlo a pak si zase vklidu žiju dál svůj život. Spíš má být naše farnost rodina – místo kde společně žijeme s Bohem. Prostředí, ve kterém je každý jeden člověk přijatý a pozvaný udělat krok blíže k Bohu – ať už to znamená udělat pozitivní zkušenost s někým věřícím, nebo vstoupit do pravidelné modlitby, anebo podpora ve vedení nějaké služby ve farnosti..

Tedy ideálně by vším co farnost dělá měla být místem ve které každý zažije, že je milovaný. Lidmi a Bohem.. Ale oboje je důležité, protože to pak vede k Lásce k Bohu a k druhým. Roste touha po Ježíši. A tohle není úkol jen kněze, nebo „těch pár VIP farníků kteří to nějak hrotí“ ale tohle se má týkat každého jednoho z nás.. Snaha žít pro druhé a dělit se o víru je znak zdravě prožívaného vztahu s Bohem. Pokud jsem dneska v kostele jen pro sebe… anebo prostě jen tak… tak jsem nepochopil o čem je Seslání Ducha svatého.

V dokumentech církve se popisují čtyři základní oblasti života církve. Jde o čtyři řecká slova: leiturgia, koinonia, martyria, diakonia. Tedy slavení, společenství, svědectví a služba.

Liturgie je středobod života církve. Slavení ale není jen krásná mše, ale taky různé modlitby adorace, duchovní obnovy semináře v duchu nebo dnešní večerní modlitba – chceme růst v modlitbě. Chceme, aby nedělní bohoslužba byla radostným setkáním s živým Bohem. Aby byl každý zapojený a aktivní… Proto různé výzvy k zapojení do služeb jako třeba čtení Božího slova. Scházíme se pro slavení eucharistie, ale přesto být církev neznamená jen chodit na mše. Úkol církve není aby lidé nepotřebovali osobní čas s Bohem, ale naopak.

Koinonia – společenství. Být církví znamená nežít v anonymitě ale ve vztazích. Pro to je potřeba vědět o sobě, být spolu.. Vztahy se budují postupně a časem, ale právě pro růst vztahů se dělají různá farní setkání, to kafe v neděli po mši, bowlingy, farní tábory a další akce.. Prožívat víru ve společenství je náročné, ale bez něj nemožné.

Martyria – svědectví. Veliká oblast, do které spadá veškerá katecheze, růst ve víře, vzdělávání, ale i naše osobní svědectví pro druhé. A opět řeknu to sprosté slovo evangelizace – proto jsme otevření pro druhé a chceme a by i naši sousedé a přátelé poznali kým je Ježíš. Proto děláme kurzy alfa a chceme mít otevřený kostel a prostě být otevření pro druhé. Církev, která žije jen sama pro sebe není církví. Jsme jediná organizace na světě která je určena především pro ty, kdo do ní nepatří.

Diakonia – služba. Praktická pomoc. Né jen hezká slova, ale reálné skutky lásky. To pro to farní charita, různé sbírky a snaha vidět každého člověka. Skrze trpící a potřebné se potkáváme s Ježíšem. Ten čeká často na perifériích až k Němu vyjdeme.

A proč o tom všem mluvím právě dnes a neřeknu rači něco pěkného o Duchu svatém? Protože právě Ducha pro to všechno nezbytně nutně potřebujeme! On je Pán a Dárce života – tedy ten který dává život. Nejen při stvoření, ale On oživuje naši víru. Křísí naši farnost abychom žili tak jak máme žít.

Bez Ducha svatého by to nedávalo smysl. Byli bychom jen debatní klub, nebo kulturně-historická záležitost pro pár nadšenců.

Bez Ducha svatého nic ze jmenovaného nedává smysl.. Liturgie je divadýlko nebo rituál, svědectví se stane propagandou, služba se stane něco co „by oni měli dělat“… Potřebujeme Ducha svatého. Do každé jedné aktivity naší farnosti i osobně do mého života – potřebuju Ducha svatého.

Mým cílem není vyjmenovat všechno, ale spíš ukázat že všechno má nějak působit to základní povolání církve.. Různými způsoby pro různé skupiny různé věci, ale přesto vše v jednom Duchu.

A nemusí všichni dělat všechno a být všude. Jsme rodina, každý má své místo pro to abychom společně žili.

Až budou dnes a kdykoliv jindy znít ohlášky, prosím buďme si vědomi, že to není o tom dělat akce pro akce a činnost, aby nás na arcibiskupství pochválili. Jde o to být církví. Být farní rodinou ve které budeme zažívat Boží blízkost.