Předpokládám, že jste se také setkali s lidmi, kteří se objektivně viděno neměli vůbec zle, a přesto si stále na něco stěžovali, byli nespokojení, byli plní obav, a hlavně málokdy, za něco poděkovali. Pak věřím, že jste se setkali i s lidmi, kteří objektivně viděno na tom moc dobře nebyli, měli zdravotní problémy nebo byli opravdu dosti chudí a nuceně museli žít velmi skromně, či měli nějaké jiné těžkosti, ale byli spokojení, říkali, že se mají dobře a za každou maličkost děkovali. Člověk se občas ptá, proč to tak je? Proč naše spokojenost nebo nespokojenost nezávisí jen na tom, jak se objektivně máme, ale daleko více na našem prožívání?

→ Je třeba říct, že ty důvody jsou různé. Jednak se úplně nedá z venku posoudit, jak se ten druhý skutečně má. Není snadné posoudit už jen rozdíly ve fyzické bolesti natož pak v té duševní a duchovní. Pak máme každý jinou povahu a s těžkostmi se opravdu vyrovnáváme různě. Jenže zůstává tu ještě jeden rozdíl, který člověka až zaráží, rozdíl, který do značné míry můžeme ovlivnit. Tím rozdílem je vděčnost.

→ Ježíš se i dnes často ptá: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Ano člověk dostává mnoho darů, ale jen za málokteré dary děkujeme. Jistě učíme děti říkat děkuji a snažíme se za různé věci poděkovat, v naší modlitbě obvykle alespoň jeden dík řekneme. Bereme vděčnost jako něco, co patří ke slušnému chování vůči lidem i vůči Pánu Bohu. Vděčnost se ale nestala naším životním stylem, není obvykle naší prioritou.

→ Možná až příliš rychle zcela odsoudíme těch 9 malomocných, kteří nepoděkovali a myslíme si, že my bychom to nikdy neudělali. Jenže zkuste si to představit. Nevíme, kde přesně došlo k uzdravení deseti malomocných, ale zdá se, že to nebylo těsně u Jeruzaléma. Dotyční tedy museli ujít kus cesty do Jeruzaléma, aby se ukázali kněžím a ti je prohlásili za čisté. Někteří z nich možná přímo v Jeruzalémě bydleli, někteří v jeho okolí. Měli tam své rodiny, se kterými se dlouho nemohli stýkat, měli tam domy, pole a kdo ví co všechno. Měli tam rozdělanou práci, kterou museli opustit. A teď si představte, že se mají napřed vrátit za Ježíšem, poděkovat mu a ztratit tím třeba další den, a teprve potom jít za svou manželkou, za svými dětmi, za svou prací …

→ Když si to všechno uvědomíme, tak náš soud nad těmi 9 malomocnými bude trochu shovívavější, ale stejně si řekneme: „Měli poděkovat.“ Najednou vidíme, že opravdová vděčnost není jen říct: „Děkuji.“ Nejde jen o to, abychom začínali modlitbu děkováním. Opravdová vděčnost může někdy znamenat ujet dlouhý kus cesty a poděkovat. Opravdová vděčnost je životní styl, kterému bych se chtěl naučit a který stále neumím.

→ Opravdová vděčnost znamená říct s prorokem Habakukem: „I když fíkovník nevykvete a vinná réva nepřinese plody, i když zklame výnos olivy a pole nevydají pokrm, i když zmizí brav ze stáje a skot nebude v chlévech, já přesto budu jásat v Hospodinu, budu plesat v Bohu, svém spasiteli!“ Opravdovou vděčnost jsem viděl u lidí, kteří umírali na rakovinu, a přesto byli vděční za to, co mohli v životě prožít, byli vděční za každé ráno, které jim ještě Bůh dal. Opravdovou vděčnost jsem viděl u jedné starší paní, která byla slepá a málo pohyblivá, a přesto si nikdy nestěžovala, vždy měla dobrou náladu a dokázala povzbudit.

→ Opravdovou vděčnost projevil Náman ze Sýrie, který si odvezl plné vozíky hlíny z Izraele, protože se rozhodl, že už nebude obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu. Rozhodně to pro tohoto velitele vojska aramejského krále nebylo jen tak. Možná mu hrozilo, že přijde o práci, možná mu hrozilo něco daleko horšího, ale vděčnost Hospodinu se pro něj stala prioritou, životním stylem.

→ Kéž tedy stále více děkujeme Bohu i lidem. Kéž děkujeme nejen tehdy, když máme pocit, že jde všechno podle našich představ, ale kéž děkujeme i ve chvílích těžkých a krizových. Kéž dokážeme poděkovat i tehdy, když nás to něco stojí, když musíme obětovat svůj čas. Kéž neváháme a děkujeme Bohu i v situacích, kdy to může znamenat pronásledování nebo pohrdání. Naučme se vidět, abychom poznali, že máme za co děkovat. Ten samaritán se vrátil k Ježíši hned, jak zpozoroval, že je uzdraven. Úřední potvrzení od kněží odložil na potom a hned se vrátil k Ježíši mocným hlasem velebil Boha … a děkoval mu. Ostatní malomocní své uzdravení buď nevnímali nebo mu nevěřili. Než si uvědomili, co se stalo, tak mohl být Ježíš na nějakém neznámém místě a bylo pozdě. Děkujme tedy vždy, hned a s radostí.