Kdo je pro nás Ježíš? Kdo je pro mě Ježíš? To je jedna z nejzásadnějších otázek našeho života. Možná nám k odpovědi může pomoci zamyslet se kým byl Ježíš pro Šimona Petra, která chvíle byla pro něj rozhodující. Šimon znal Ježíše už před tím dnešním úryvkem z evangelia docela dobře, vždyť Ježíš už byl u něj doma, a dokonce mu uzdravil tchýni. Uzdravil mnoho dalších lidí v Kafarnau – ve městě, kde Šimon bydlel. Ježíš byl tedy Šimonův dobrý známý a Šimon věděl, že má Ježíš moc konat zázraky, ale Šimonův život to zatím moc nemění. Dál loví ryby a spoléhá na to, co se naučil a v čem je dobrý.

→ Je tedy logické, že ze dvou lodí na břehu si Ježíš vybere tu Šimonovu, když se lidé na něj tlačí. Šimon ho zná – a navzdory různým vtipům – je vděčný, že mu uzdravil tchýni. Jenže ještě ani to, že je Ježíš s Šimonem na jedné lodi, není rozhodující okamžik pro jeho povolání a změnu života. A mnozí možná řeknou: „No to je jasné, ten rozhodující okamžik nastane až, když přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.“ Tak to zase ne, ta klíčová chvíle přijde přeci jen dříve.

→ Ten klíčový okamžik přichází ve chvíli, kdy Šimon uvěří v moc Ježíšova slova a říká: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Tady Šimon Ježíšovo slovo neodmítá ani nevyjadřuje pochybnosti, ale vyjadřuje jednak svou zkušenost rybáře, ale zároveň i víru v moc Ježíšova slova. Zkušenost rybáře mluví jasně: noc je pro lovení ryb daleko výhodnější než den. Jenže zároveň je tu Šimonova zkušenost s mocí Ježíšova slova, když mu uzdravil tchýni. Šimon Petr se tedy spolehne na Ježíšovo slovo.

→ Zatímco v Nazaretě ti, kteří ho znali dlouhá léta, mu moc nevěří a odmítnou ho, tak Šimon, který zná Ježíše teprve krátce projeví postoj víry a je poslušný jeho příkazu, a to navzdory veškeré běžné praxi, osobním životním zkušenostem a marné námaze po celou noc. Šimon se spolehne na Boží moc tam, kde lidské možnosti nejsou, tak jako kdysi Abrahám, tak jako před léty P. Maria.

→ Základ pro celý další život Šimona Petra je tedy tento okamžik, kdy se spolehne na Ježíšovo slovo, kdy se spolehne na Ježíše. To je něco, co mu dá nakonec vždycky sílu se vrátit a jít dál. Tato projevená víra pak nepřináší zklamání, ale úspěch. Mimořádná velikost úlovku je pak zdůrazněna trojím způsobem: sítě se téměř trhají, musí pomoci společníci v druhé lodi, lodě se skoro potápějí.

→ V tuto chvíli si ovšem Šimon také uvědomí, že Ježíš je ještě někdo víc, než si do té doby myslel, a tak padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Tady už mu neříká „mistře“, ale „Pane“ – „Kyrie“. A pokud to není přímo výraz bohopocty, tak minimálně dává Šimon Petr najevo, jak si uvědomuje Ježíšovu sounáležitost s Bohem. Uvědomuje si ji do té míry, že má pocit, že není hoden být dál v Ježíšově blízkosti. Jenže už jednou uvěřil v moc Ježíšova slova, a tak když Ježíš řekne: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ – nechá všeho a jde za ním. Tady se opět nespolehne na sebe, své znalosti, zkušenosti a dovednosti, ale na sílu Ježíšova slova.

→ A kdo je tedy Ježíš pro nás? Je to někdo, koho dlouho známe a kdo je nám blízký tak jako obyvatelům Nazareta, ale komu příliš nedůvěřujeme a koho se příliš nespoléháme? Nebo je to někdo, s kým sice jsme na jedné lodi – třeba v jedné lodi kostela – a víme, že může konat zázraky, ale zatím jsme se na jeho slova ještě příliš nespolehli. Nebo je to někdo, komu sice padáme k nohám a před kým se nás zmocňuje úžas, ale nenásledujeme ho a nejdeme s ním, protože jsme přeci lidé hříšní?

→ Kéž se náš vztah s Ježíšem nejvíce podobá tomu, když Šimon Petr říká: „Ale na tvé slovo …“ Kéž na vsadíme na Ježíšovo slovo ne něco, ne hodně, ale všechno. Kéž je pro nás Ježíšovo slovo víc než naše zkušenost, naše rozumnost – ba dokonce víc než naše slabost. Nechat všeho a jít za Ježíšem neznamená se na všechno vykašlat, ale do celého našeho života pozvat Krista.