Letos je to 111 let od Vánočního zázraku, který se odehrál na západní frontě během 1. světové války. Na Vánoce 1914 začali němečtí vojáci zpívat koledy a britští vojáci jim zpěvem koled odpověděli. Na některých místech jen na den, ale na některých na celý týden zavládlo Vánoční příměří, které nevyhlásila žádná vláda ale vojáci sami. Začali si vyměňovat drobné dárky a zjistili, že na druhé straně jsou také lidé jako oni se svými starostmi i radostmi, obavami a nadějemi. Mocní tohoto světa se postarali o to, aby se tento Vánoční zázrak v následujících letech neopakoval, a přesto je to událost, která i dnes zasluhuje tři jedničky a možná právě dnes, vždyť je to 111 let.

→ Možná v této souvislosti myslíme na válku na Ukrajině a na různých dalších místech světa, ale nejsou Vánoce prostor pro to, abychom i my vylezli z nejrůznějších zákopů a pokusili se obnovit vztahy, které jsou pro nás nějakým způsobem náročné, zaseklé, poničené? Jistě člověk má obavu, zda nás ten druhý opět nezraní. Ti vojáci na západní frontě také nevěděli, zda mohou vylézt ze zákopů a šlo jim o život. Tím spojovacím prvkem byly zpočátku koledy, ale pak vše, co k Vánocům patří, a nakonec to hlavní poselství Vánoc. Bůh se narodil na tento svět jako malé dítě, aby nás zachránil a aby nám ukázal Boží lásku ke každému z nás.

→ Ty první Vánoce nebyly jen o samých úžasných vztazích, dobrém jídle, dárcích a úsměvech. Maria ve vysokém stádiu těhotenství musí absolvovat cestu přes 130 kilometrů. Josef by měl mít v Betlémě nějaké příbuzné, ale nikdo je neubytuje. Jaké to měli vztahy, když je neobměkčí ani manželka krátce před porodem? Maria neví, jak je možné, že to Josef nezařídil, že se Bůh nepostaral, že rodí ve chlívě. Jak se to mohlo stát? Tohle jsou Vánoce! Bůh přichází do našich problémů, těžkostí, úzkostí a ran. Bůh se v tom narozeném Ježíškovi stává už jednou pro vždy Bohem s námi. On už nikdy nebude proti nám nebo někde daleko od nás. Možná už dnes Bůh mnoha lidem nechybí, ale my nepřestaneme nikdy chybět Bohu. Bůh má rád každého z nás a na každém z nás mu záleží.

→ Ježíš pravý Bůh a pravý člověk se narodil v konkrétním okamžiku dějin – za vlády císaře Augusta – a na konkrétním místě – v Palestině, v městě Betlémě. Ježíš je konkrétní osobou, která vstupuje do našeho času a prostoru, aby skutečně byl s námi. Narodil se ve chlévě, aby ani pastýři – takoví poloviční bezdomovci – se nebáli vstoupit a poklonit se mu. Jim jako prvním zvěstují andělé narození Spasitele, aby nikdo nebyl na pochybách, že tenhle Spasitel přišel zachránit všechny, a nejen pár vyvolených. Přicházejí se mu poklonit, ale i největší učenci té doby – mudrci od východu – s opravdu královskými dary, aby bylo všem jasné, že tenhle Zachránce je opravdu pro všechny.

→ Radost Vánoc nespočívá v tom, že máme pár dní volno, hodně jídla a dáváme si dárky. Dokonce si dovolím tvrdit, že hlavní radost Vánoc nespočívá ani v tom, že se sejde rodina, že navštěvujeme své blízké. Hlavní radost Vánoc spočívá v jistotě, že Bůh je s námi, že přišel v Ježíši Kristu a že ať se děje cokoli – Bůh už nás nikdy neopustí. Jistě, občas Bůh dopustí věci, kterým nerozumíme, také nevím, proč se stalo to či ono. Jedno ale vím, že i když Bůh to či ono dopustí, tak nás neopustí, a nakonec těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.

→ Dovolil bych si zakončit slovy, která už před 44 lety řekl Bohumil Hrabal na evangelické faře na Libici: „Proto bychom se měli teda znovu vrátit k tomu čtyřiadvacátýmu, že se tam narodil člověk, kterej, a tím vlastně to skončím, kterej nepřinesl nic jinýho než lásku. Prostě těm uraženejm, poníženejm, těm takovejm spíš ubohejm. Ty ji potřebujou, a ne zdraví, nemocní potřebujou lékaře. A těch máme vždycky dost. – Byl to Syn Boží, kterej se čtyřiadvacátýho narodil, tak jako se každej rok znovu rodí slunovrat. A v nás! Znovu se narodil a měl by se narodit tak, jak se to zpívá ve všech kostelích na celým světě. Narodil se Kristus Pán, jednoduchý jako facka jo.“ Tak potud Bohumil Hrabal a já už jen přidám přání: Veselé Vánoce, veselé Vánoce vám všem!