Pravidla, předpisy, zákony je něco, co potřebuje každá společnost, každé společenství a svým způsobem každá rodina. Pro židy pak tyto předpisy byly i znamením příslušnosti k Židovskému národu a k Hospodinu, a to zvlášť poté, co zanikl chrám, ale do značné míry i v době Ježíšově. Dodržování předpisů o obřízce a odmítání nečistých pokrmů stálo v době Antiocha Epifana mnoho Židů i vlastní život. (1 Mak 1, 60 – 63) Proč tedy Ježíš a jeho učedníci nedodržují rituální čistotu a podání předků? Neřeší se to, jak to bylo při rozmnožení chleba na pustém místě, ale tady v okolí Genezaretu by to nejspíš nebyl problém, aby byla litera rituálních předpisů dodržena.

→ Víme, že Ježíš občas zachovával i předpisy, kterými se necítil vázán. Třeba, když měl zaplatit chrámovou daň. Sice ji zaplatí penízem, který Petr najde v ústech ryby, kterou chytí – tedy trochu zvláštním způsobem – ale chrámovou daň zaplatí. Důvod je, aby nepohoršili druhé. Jeruzalémský chrám bylo potřeba udržovat a tento účel bylo správné přispívat. Ježíš jako jednorozený Syn Boží, Bůh z Boha … tímto předpisem samozřejmě vázán nebyl. Ovšem ani apoštolové v tu chvíli plně nerozuměli, že Ježíš je pravý Bůh, jedné podstaty s Otcem, natož ostatní lidé, a tak nechtěl, aby si ostatní mysleli, že není třeba platit chrámovou daň – že ji nemusí platit nikdo.

→ Tady jde ovšem o něco jiného. Farizeové pokládají své tradice za autentický výklad, a tedy za něco stejně závažného jako Mojžíšův Zákon. Jenže Ježíš ukazuje, že jde o dvě různé autority: Boží a lidskou. Uctívání Boha podle lidských předpisů je pak přetvářkou a pokrytectvím. Řecké slovo „hypokrités“ – pokrytec – znamenalo původně herec a my pokrytectví dost často vnímáme jako herectví, ale problém farizeů byl daleko hlubší. Nešlo o to, že by různá omývání a očišťování dělali jen jako, oni to fakt dělali. Nešlo o to, že by se dvakrát týdně postili jen jako. Oni se postili velmi poctivě. Poctivě plnili všechny předpisy, které byly na konci 2. stol. shrnuty do Mišny a později do Talmudu. Oni to fakt nehráli! Problém byl v tom, že opustili přikázání Boží a drželi se podání lidského.

→ Tedy lidské tradice a předpisy byly pro ně stejně důležité a někdy dokonce i důležitější než Boží přikázání. To byl ten základní problém, na který poukazuje Ježíš. Autoři lekcionáře nám vynechali ten příklad, který Ježíš uvádí, kdy je dokonce porušováno i jádro Mojžíšova zákona – Desatero. Přikázání „Cti svého otce a svou matku“ nemusí dodržovat ten, kdo dá korban – to jest dar pro chrám.

→ Jenže tohle nebyl jen problém farizeů doby pána Ježíše. Kolik předpisů a pravidel jsme byli schopni vytvořit v prostředí církve my křesťané. Pravidel, které se tváří někdy tak svatě a důležitě, jako kdyby to byl sám Hospodin. A tak nakonec svým způsobem chápu heslo reformace: sola Scriptura – jenom Písmo! Chápu to jako snahu očistit Ježíšovu radostnou zvěst evangelia od všech historických nánosů.

→ Samozřejmě, že k pochopení Písma nám pomáhá Tradice, zvláště spisy církevních otců, kteří daleko lépe rozuměli Ježíšovým slovům, protože měli daleko blíže k jeho době a k jeho kultuře. Potřebujeme i učitelský úřad církve, protože jinak si z bible může každý odůvodnit skoro co chce. Jenže zároveň platí slova 2. vatikánského koncilu: Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha Svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá … (Dei verbum čl. 10)

→ Některé lidské předpisy jsou potřeba a ani Pán Ježíš to neodmítá. Jen ukazuje, že lidské předpisy mají omezenou platnost. V některých případech to, co platilo včera, se už dnes zachovávat nemusí. A pak lidské předpisy nikdy nestojí nad Božími přikázáními ba ani nemají stejnou důležitost. Církevní právo rozlišuje předpisy, které vychází z Božského práva a jsou neměnné a předpisy, které vychází z lidského práva a dnes jsou tak a zítra mohou být jinak. Hlídejme tedy trochu více to, co vychází z našeho nitra a co nás poskvrňuje, než různé lidské předpisy a liturgické rubriky. A především nezapomeňme na ten nejdůležitější předpis, na to největší přikázání: Milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe.