Možná je to jen zkušenost těch, kdo mají mladší i starší sourozence, ale třeba si také pamatujete ten okamžik, kdy jste najednou byli ti nejstarší a bylo na vás, co udělat, jak rozhodnout. Tedy do té doby jste stále byli buď ti nejmladší, nebo tu byl vždy ještě někdo starší, kdo určoval, co a jak a vás to buď štvalo anebo jste byli rádi, ale najednou to bylo všechno na vás a vy jste se otáčeli po někom, kdo je tu ten nejstarší nebo kdo to má na starosti nebo kdo to řídí. Jenže marně, protože v tu chvíli jste to poprvé byli vy, kdo to má na starosti, kdo to má rozhodnout, kdo je tu v roli vedoucího.

→ Apoštolové si za ta léta spolu s Pánem Ježíšem zvykli, že je tu stále někdo, na koho se mohou obrátit, kdo rozhodne, kdo ví, a najednou je Ježíš vysílá do celého světa a on sám vstupuje nezvratně do božské slávy i se svým lidstvím. Končí to období, kdy se zmrtvýchvstalý Ježíš zjevoval svým apoštolům, a kdy jeho sláva ještě zůstávala zahalená vnějšími rysy obyčejného lidství. Teď je to všechno na apoštolech a my si můžeme říct: Teď je to všechno na nás. Také nás Ježíš poslal: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“

→ Nám svěřil Ježíš společenství církve, nám svěřil hlásání evangelia, nám svěřil odpovědnost za spásu všech lidí. – Někteří to pojali ve stylu Velkého inkvizitora z Bratří Karamazových, který Ježíši říká: „… mlč … nemáš ani právo přidávat něco k tomu, co jsi řekl už kdysi … Ty se raději vůbec neobjevuj. Aspoň prozatím do ničeho nezasahuj.“ Jiní si řekli: „No, sice nám všechno svěřil, ale také říká, že je s námi po všechny dny až do konce světa, tak nám toho asi moc nesvěřil a bude nejjednodušší to všechno nechat na něm, když si to dál chce všechno řídit, tak ať za to také odpovídá a basta. Proč bych se měl zbytečně namáhat?!“

→ Cítíme, že ani jeden postoj není správný, ale jak to máme spojit? Jak dát rozumně dohromady to, že Kristus byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici, a přesto je s námi po všechny dny a působí v našem životě. Jak to udělat, abychom se na jednu stranu nezbavovali své odpovědnosti za společenství církve a spásu světa a na druhou stranu vše pokorně vkládali do Ježíšových rukou; s vědomím, že hlavou církve je Kristus a že Ježíš sám je tím nejlepším evangelizátorem světa.

→ Chová se Ježíš jako rodiče, kteří skutečně vše nechali v rukou svých dětí a jen jim napsali určitá upozornění a několik úkolů a dál to neřeší a pro jistotu si dali mobil do režimu letadlo? Nebo se chová Ježíš jako rodiče, kteří sice odjeli, ale dál sledují většinu míst v domě kamerou a každou chvíli dětem zavolají? Dovolím si říct, že ani jedno ani druhé. Ježíš se chová jako rodiče, kteří odjeli a trnou, jak si děti sami se svými úkoly poradí. Má sto chutí podívat se na kameru, ale nedělá to. Má sto chutí nám zavolat, ale čeká až my mu zavoláme. Nedívá se na kameru, pokud my sami o to nepožádáme, ale bedlivě sleduje požární hlásiče, aby se nám nic vážného nestalo.

→ Někdy si říkám, proč ale nekonám ta znamení, která Ježíš svěřil nejen apoštolům, ale i těm, kdo uvěří. Je to mou malou vírou, že nekonám zázračná uzdravení a nemluvím v jazycích? (Jediné tedy co mi trochu jde, je brát hady do ruky.) Jenže pak mě trochu uklidňuje to dnešní čtení z listu Efesanům, že každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát … Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit …

→ Myslím, že to může přinést uklidnění nám všem. Každý z nás má jiný úkol a každý z nás má k tomu patřičné dary. Na nás je, abychom dělali svou část, a tak jako Pán Ježíš potvrzoval kázání apoštolů svými znameními, tak nepřestává provázet i nás, i když možná jinými znameními, než bychom si představovali. Ježíš vstoupil na nebesa a svěřil nám celý svět, ale zároveň je s námi po všechny dny až do konce světa. Jak říkal svatý Ignác: Modli se tak, jako kdyby vše záleželo na Bohu, a pak pracuj tak, jako by všechno záleželo na tobě.

→ Dnešní slavnost nám připomíná, že Ježíš se zase vrátí na tuto zem jako pravý Bůh a pravý člověk, a přesto nás nikdy neopustil. On je totiž všudypřítomný Bůh a ve svém lidství sice není všudypřítomný, ale přesto není svázán prostorem a časem jako my. Vstoupil na nebesa, a přesto je nám blíž než kdokoli z lidí. Na nás je, abychom vzali vážně, že teď zde na zemi nemá jiné ruce než ty moje, aby pomáhal potřebným, jiná ústa než ty moje, aby hlásal evangelium a povzbuzoval, jiné nohy než ty moje, aby šel do celého světa – tedy třeba i k mým sousedům.