Omlouvám se všem, kdo si dnes u evangelia přečetli tu druhou možnost a nechápou proč jsme četli to, co už jsme slyšeli na druhou neděli Velikonoční. Jenže i v roce B je toto čtení uvedeno jako první možnost a při 2. neděli Velikonoční je to evangelium delší a jde v něm o nevěřícího Tomáše, o vzkříšeného Krista a milosrdného Otce. Dnes ovšem jde o Ducha sv. Ježíš svěřuje apoštolům Ducha sv. na odpuštění hříchů. To tedy znamená, že hříchy odpouští pouze Duch sv.?

→ Ne, všechno, co dělá Pán Bůh navenek, působí všechny tři osoby Nejsvětější Trojice. Tedy i odpuštění hříchů je dílo celé nejsvětější Trojice. Na druhou stranu je pravda, že určité věci připisujeme jednotlivým osobám nejsvětější Trojice podle toho, jak to odpovídá jejich postavení v Trojici. Například stvoření vesmíru je také dílem celé Nejsvětější Trojice, ale připisujeme ho Bohu Otci, protože z něj plozením vychází Syn a Duch sv. vychází od Otce a Syna jedním jediným dýcháním. – Tedy Otec je v určitém slova smyslu počátek a zdroj, a proto mu připisujeme dílo stvoření. Proč tedy připisujeme Duchu sv. odpuštění hříchů? Jak to odpovídá jeho postavení v Trojici?

→ Zatímco Syn vychází z Otcova intelektu, tak Duch sv. pochází z oboustranné lásky Otce a Syna. Dokonce do té míry, že 3. varianta posvěcení křestní vody obsahuje větu: „Ty vléváš do našeho srdce svou lásku, Svatého Ducha …“ Tedy Boží láska rovná se Duch sv. Duch sv. je tedy láskou Otce a Syna, je Boží láskou a proto mu připisujeme odpuštění hříchů, které je dílem celé Nejsvětější Trojice.

→ Určitě je dobře Duchu sv. připisovat i různé Boží dary – ať už ty obyčejné je dar sloužit nebo vyučovat nebo i mimořádné jako je dar uzdravovat či působit mocné činy apod. Určitě je dobré Duchu sv. připisovat působení ve svátostech a ve společenství církve. Ovšem jako dost zásadní vidím to, že právě Duchu sv. připisujeme odpuštění hříchů, protože On je láska Otce a Syna – Boží láska – Láska s velkým „L“ – Láska, ze které vychází i láska každého z nás.

→ Přijetí Ducha sv. – Lásky – odpuštění – je jedinou cestou k spravedlivému míru ve světě, ale i jediným řešením poničených vztahů v našem městě, na pracovišti, ve škole, v rodině, v církvi… V encyklice Amoris Laetitia čteme: Jestliže svolíme, aby zlé smýšlení proniklo do našeho nitra. Dáváme prostor zášti, která se zahnízdí v našem srdci … Opakem zášti je odpuštění, které se zakládá na pozitivním postoji na úsilí pochopit slabost druhého a snaze najít pro něj omluvu podle příkladu Ježíše, který říká: „Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Ale my máme často sklon vyhledávat stále více vin, představovat si větší zla, předpokládat všelijaké druhy zlého úmyslu, a tak zášť narůstá a zakořeňuje se v nás. (čl. 105)

→ Ano, to je ten rozhodující boj. Otevíráme se zlému duchu, který působí zášť a druhému přisuzuje zlé, a ještě horší úmysly, které ho ani ve snu nenapadly? Nebo přijímáme Ducha sv., který dává odpuštění, snaží se druhého pochopit, hledá omluvu? Vím, že k dokonalému odpuštění a plnému usmíření patří i opravdová lítost toho, kdo nám ublížil. Lítost, která v sobě obsahuje snahu napravit to, co se napravit dá a předsevzetí ve zlu nepokračovat. Jenže jak má někdo litovat zla, které si buď neuvědomuje anebo ho možná ani neudělal, protože je to jen naše představa, jaké hrůzy se skrývají za obyčejným jednáním.

→ Otec sesílá svého sv. Ducha, Ježíš dává Ducha sv. Přitom Kristus říká: „Přijměte Ducha sv.!“ Ducha sv. je totiž také možné nepřijmout. To první je, abychom my přijali Boží odpuštění, abychom se otevřeli Boží lásce – Duchu sv. Jak čteme v Amoris Laetitia: Přijmeme-li, že Boží láska je bezpodmínečná … pak budeme moci milovat nade všecko, odpouštět druhým i v případě, že se k nám zachovali nespravedlivě. (čl. 108)

→ Dnes je slavnost Ducha sv., je to slavnost Lásky, odpuštění. Tomu všichni rozumějí, protože jsme to většinou zažili od maminky, je to naše mateřština (nejen ta Parthů, Médů, Elamitů …). Petr káže v síle Ducha svatého a tisíce lidí uvěří v Krista. Kéž i naše kázání je neseno Láskou Boží, odpuštěním, které dává Duch svatý jako svůj největší dar.