Když chci, aby si mé srdce, unavené temnotami, které je obklopují, odpočinulo vzpomínkou na jasnou zemi, po níž prahnu, má trýzeň se zdvojnásobí, zdá se mi, že temnoty si propůjčují hlas hříšníků a vysmívají se mi: „Sníš o světle, o vlasti plné lahodných vůní, sníš o věčném vlastnění Stvořitele všech těchto divů, myslíš si, že se jednoho dne dostaneš z mlhy, která tě obklopuje! Pojď blíž, ještě blíž, těš se na smrt, která ti dá ne to, v co doufáš, ale ještě hlubší noc, noc nicoty.“ Toto jsou slova sv. Terezičky – Terezie z Lisieux, která píše v Rukopise C v červnu roku 1897 pár měsíců před svou smrtí.

→ Marně jsem tento citát hledal v katechismu, kde se v článcích 1006 – 1014 mluví o smrti. Jen krátce o smrti jako důsledku hříchu a daleko obšírněji o smyslu křesťanské smrti. Tam píše najdeme optimistické citáty: „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem“ (Flp 1,21). „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). „Pro mne je lepší zemřít v Ježíši Kristu než být králem až do končin země…“ (Ignác Antiochijský) a od sv. Terezičky si vybrali: „Neumírám, vcházím do života.“

→ Nic proti poznání, že díky Kristu – díky tomu, že Pán Ježíš vstoupil do naší smrti, tak má křesťanská smrt kladný smysl. To ale neznamená, že tělesná smrt je jen naší sestrou – při vší úctě k sv. Františkovi. Smrt je důsledek hříchu a je tím posledním nepřítelem, který má být zničen. Platí slova, která jsme slyšeli v prvním čtení: „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí … Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, … ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět …“

→ Ježíš v evangeliu neříká Jairovi: „No víš tvá dcera se nemá špatně a až mě za dva nebo za tři roky ukřižují, tak půjde rovnou se mnou do nebe.“ Ježíš říká Jairovi: „Neboj se, jen věř!“ a jeho dceři říká: „Talitha kum!“ Jistě Pán Ježíš vzkřísil za svého života jen 3 lidi. Vzkříšení do tohoto pozemského života není standartní způsob, jak Pán Ježíš působil a jak k tomu vedl své učedníky. Nicméně pro Krista není smrt jen jakýmsi poklidným přechodem, ale velkou zkouškou. Ježíš na více místech vyzývá k připravenosti na smrt.

→ Žijeme ve společnosti, kde se o smrti příliš nemluví. Kdy nám smrt zůstala jen jako statistický údaj, ale ne jako něco, co by se mělo týkat mě osobně. Ovšem i my křesťané jsme si jí nalakovali tak trochu narůžovo a tváříme se, že všichni mají jisté nebe a že o smrti platí především to, co se modlíme v prefaci za zemřelé: Život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný

→ Jenže pak přijdou chvíle, kdy si na nás sáhne smrt ještě jinak, kdy umře mladý člověk, kdy zemře maminka od malých dětí, kdy někdo sám sobě sáhne na život. A nás v tu chvíli zamrazí. Najednou jakoby před námi vyvstávali slova knihy Zjevení: A hle, kůň plavý; ten, který na něm seděl, měl jméno Smrt a za ním šla říše mrtvých. A byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby hubili mečem, hladem, morem a zemskými šelmami. (Zj 6, 8)

→ Ne, nechci strašit smrtí, naopak chci spolu s Ježíšem opakovat: „Neboj se, jen věř!“, ale chci poukázat na to, že smrt není nějaká naše kamarádka, ale že je to následek hříchu a nepřítel. Ano, Ježíš svou smrtí smrt proměnil, ale ne tak, že by z ní udělal nějakou úžasnou přítelkyni, spíše ji odzbrojil: Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? (1 Kor 15,55) Dokonce už před Kristovým příchodem Bůh omezil vládu smrti, jak jsme slyšeli: … ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Smrt se stává sestrou tehdy a jen tehdy, pokud jsem v hlubokém spojení s Bohem a Ježíš je můj nejmilovanější bráška.

→ Ne vždy říká Kristus „Talitha kum!“, ale vždy chci jít za Pánem Ježíšem a prosit: „Pojď, vlož na ni – vlož na něj – ruce, aby byla zachráněna a žila – aby byl zachráněn a žil.“ Možná někdy teď a tady na této zemi, možná tam u Tebe v Království lásky a pokoje. Ba co víc jsem ochotný propůjčit Kristu své ruce a prosit: „Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.“ A snad jednou budu schopen říci se sv. Terezičkou: „… běžím za svým Ježíšem a řeknu mu, že jsem ochotna prolít poslední kapku své krve, abych vyznala, že existuje Nebe.“