Biblické texty si můžete přečíst zde: http://m.liturgie.cz/misal/03pust/05_00.htm

Neuvěřitelné se stalo skutkem. Ve středu 25. března v pravé poledne zazněl v Nymburském městském rozhlase Otčenáš. Ve stejnou dobu se na výzvu papeže Františka modlili křesťané nejrůznějších denominací na celém světě tuto modlitbu. A co mi přijde opravdu jako malý zázrak, tak si zatím nikdo nestěžoval. Jako by o nás Češích platilo, že sice říkáme, že jsme nevěřící, ale v určitých chvílích se modlíme všichni.

→ Jenže někoho možná napadlo, že kdyby tu s námi Nebeský Otec byl, tak by přece vyslyšel naši prosbu a zbavil nás od zlého. – Zbavil nás zlého koronaviru. Možná říkáme podobně jako Marta: „Pane, kdybys tu byl …“ tak se to nebo ono nestane. Jenže Marta ještě dodává: „Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ To sice říká, ale věří skutečně Marta tomu, že jí v této chvíli ještě Pán Ježíš může pomoci? Z pokračování rozhovoru je totiž jasné, že Marta vůbec neočekává, že by Pán Ježíš za několik okamžiků Lazara vzkřísil, aby pokračoval v životě na této zemi.

→ Jistě okamžité vzkříšení Marta neočekává, ale přesto upřímně věří, že ji Pán Ježíš může pomoci, protože věří, že je Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět. Tím otvírá Kristu volné pole působení. Nemyslí si, že pro ni Ježíš už nemůže nic udělat, přestože nejspíš vůbec netuší, co by pro ni v tuto chvíli udělat mohl. To první, co Ježíš pro Martu a Marii vykonal nebyl zázrak, ale to, že přišel, vyslechl je a plakal s nimi.

→ Také v našem životě přicházejí situace, kdy prožíváme něco podobného jako Marta s Marií po smrti Lazara, říkáme podobně jako Marta: „Pane, kdybys tu byl …“ Ovšem na rozdíl od Marty už nic neočekáváme. Nechceme se k tomu vracet, chceme to vymazat (i když to dost dobře nejde), je nám nepříjemné na to jen myslet, protože to zapáchá. Nenecháme se Kristem doprovodit k našim hrobům, neřekneme mu: „Pane, pojď se podívat!“

→ Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. My bychom asi v podobné situaci nikam nechvátali a jen si pomysleli: „No, to jdeš tedy brzy.“ „Co teď jako hodláš dělat.“ „Ale já vím, že jednou budeme v nebi šťastní, ale teď – teď je mi hrozně!“ My totiž často nevěříme tomu, že nám Bůh může a chce pomoci už teď, a tím mu velmi ztěžujeme to, aby nám opravdu pomohl.

→ Bůh nezachránil Josefa Egyptského od prodání do otroctví, a dokonce ani od vězení, ale zachránil ho od zabití bratry, a nakonec i ve vězení mu žehnal, a pak se stal vládcem celého Egypta. Bůh nezachránil Jeremiáše od vhození do cisterny, ale poslal Kúšijce Ebedmeleka, aby ho vytáhl. Bůh nezabránil, aby apoštol Pavel dostal pětkrát od židů čtyřicet ran bez jedné, byl třikrát bit pruty, jednou kamenován, třikrát ztroskotal na lodi, … (2 Kor 11,24n) nakonec byl zatčen, souzen a popraven, ale při tom všem zakoušel, že Kristus je s ním.

→ Bůh nám opravdu chce a může pomoci v každé situaci, a to ne až někdy, jednou, ale hned teď. Ovšem to, že nám Bůh pomůže, vůbec neznamená, že udělá všechno to, co my si přejeme. Když nás tedy potká nějaká bolestná situace, tak jako Marta chvátejme Kristu naproti, svěřme mu všechno, doveďme Ježíše ke hrobu – k tomu bolavému místu, až k jádru naší bolesti a spolu s Martou věřme: „… vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“

→ Někdy zaznívá otázka, zda to mají věřící v té či oné situaci jednodušší. Jistě! Opravdově věřící to mají vždy jednodušší, ať už se děje cokoli, nebo je osobně potká jakákoli situace. Jenže jsou chvíle, kdy je strašně těžké zůstat opravdově věřící a důvěřovat, že mi Ježíš může pomoci už tady a teď. Vyprosme si od Boha prohloubení naší víry, modleme se spolu s otcem z Markova evangelia: „Věřím! Pomoz mé slabé víře!“ (Mk 9,24)