Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/04triduum/05vzkriseni.htm

Nevím, zda prvního dne v týdnu, časně ráno, přišla ke hrobu jen Marie Magdalská, jak je to v Janově evangeliu, nebo zda tam byla i druhá Marie, jak uvádí Matouš. Možná tam byly jak Marie Magdalská, tak Jakubova matka Marie, tak i Salome, jak píše Marek. Já osobně bych se přiklonil k Lukášově verzi, do které se v podstatě vejdou i všechny ostatní: „Prvního dne v týdnu časně ráno přišli ženy ke hrobu a nesly vonné oleje, které si připravili“ (Lk 24,1)

→ Zatímco se apoštolové schovávají za zavřenými dveřmi, tak ženy jdou ke hrobu, aby dokončily práci, aby dokončily to, co nestihly před sobotou. Pro apoštoly jako by vše skončilo, učedníci se začínají rozcházet, jen ženy ještě chtějí posloužit svému Mistru. Posloužit až do konce. Díky tomu ženy narazí na prázdný hrob a jako první se stávají svědkyně zmrtvýchvstání. Je to Marie Magdalská, která vyburcuje Šimona Petra a apoštola Jana, aby běželi k prázdnému hrobu.

→ Ženy to mají nějak v sobě zakódované, dotahovat věci až do konce i tam, kde pro nás chlapy už to ztratilo smysl. Tam, kde to muž už dávno zabalil a vzkázal všem lidem: „Hele, už to nechte bejt!“ Tam žena má stále ještě potřebu něco udělat, něco říct, něco vymyslet. Tam, kde pro všechny muže skončil případ Ježíš Nazaretský, jdou ženy ke hrobu a nesou vonné oleje. Ne, není náhoda, že v našich kostelech i na nejrůznějších křesťanských setkáních převažují ženy.

→ Neříkám, že chlapský přístup nemá své výhody a jsou situace, kdy se tomu ženy mají od mužů učit. V určitých případech je opravdu lepší nechat to být. Už to dál neřešit, už do toho neinvestovat sílu a energii, už se to nesnažit dále vylepšovat, … Jenže ve vztazích je to jiné, tam je dobře vždy ještě hledat cestu, nenechat to být, pokusit se ještě něco udělat, i mrtvému ještě alespoň přinést oleje a nabalzamovat jeho tělo.

→ Říkám si, kolik úžasných vztahů ztroskotalo jen na tom, že jsme to vzdali před koncem, že jsme to nedotáhli, že jsme neudělali ten poslední vstřícný krok. Tu poslední službu nebo službičku, která byla ještě možná. Slovy Písma, že jsme neběželi ke hrobu.

→ Zkuste si přečíst tu 20. kapitolu Janova evangelia až po 18. verš a tam si můžeme uvědomit nejen důležitost té snahy o poslední možnou službu, ale také význam vzájemné podpory ve víře. Díky Marii Magdalské běží ke hrobu Petr a Jan. Díky Petrovi vchází do hrobky Jan a uvěřil. Díky Petrovi a Janovi se vrací k hrobu i Marie Magdalská a setkává se tam s Ježíšem a může pak zvěstovat učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18)

→ Ve víře – tedy ve vztahu s Bohem – i ve vztazích k druhým lidem je důležité dotahovat věci až do konce, pokusit se o poslední službu i tam, kde už to všichni vzdali a zároveň mít společenství, které člověka podporuje. Kristovo vzkříšení radikálně změnilo náš vztah s Bohem a náš přístup k životu. Najednou má mnoho věcí smysl, náš život má pokračování – důležité pokračování – a tím pádem také směr. Kristovo vzkříšení, ale také proměnilo smysl vztahů mezi lidmi, protože co my víme, kterému lotru z našeho okolí Pán Ježíš řekne: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23, 43)

→ Chtěl bych vám všem popřát, aby radost z Kristova vzkříšení naplnila celý váš život, aby Kristus zmrtvýchvstalý prozářil všechno to, co prožíváte. Možná někteří prožíváte i vztahy, které se podobají spíše Pánu Ježíši v hrobě, možná někteří máte pocit, jako byste sami v tom hrobě byli, tak si buďte jisti, že přijde vzkříšení. Nevím kdy, ale z hlediska věčnosti tak maximálně třetí den. Veselé Velikonoce!