„A za koho mne pokládáte vy?“ (L 9, 20)

Milí přátelé Boží, prožíváme zcela zvláštní období a zákaz veřejných bohoslužeb nás vede k tomu, že například i texty Písma najednou vnímáme jinak. Na třetí neděli postní (letos 15. 3.) se v katolické církvi čte tradičně čtení o setkání Pána Ježíše se Samařskou ženou u Jakubovy studny ze 4. kapitoly Janova evangelia. Najednou se mi zdálo, jako by se Samařská žena ptala: „Tak má se Bůh uctívat v katolickém kostele nebo v evangelickém kostele nebo v Husově sboru nebo v modlitebně KS či Nové Naděje?“ A Ježíš odpovídá stále stejně: „… přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J 4,23-24)

Najednou i jedno z hesel reformace: „Sola Scriptura!“ (Jenom Písmo!) člověk vnímá jinak. Nejde tu o vztah Písma, Tradice a učitelského úřadu církve, to jakoby ustupuje do pozadí. Ale v době, kdy slavení svátostí je značně omezeno, Ježíš uprostřed společenství může být jen na dálku, … Bible nám zůstává, jako živé Boží slovo, jako Boží přítomnost mezi námi, jako zdroj mnoha milostí.

A teď bych už přešel k tématu dnešní biblické hodiny. Občas se ptám ministrantů, zda se těší na mši sv. Zatím mi vždy řekli, že ano, ale mezi námi, nezní to vždy příliš přesvědčivě. Těším se já na Krista, těšíme se na setkání s ním po naší smrti nebo při jeho druhém příchodu. Možná někdo řekne, že ano, ale ono se to projevuje tím, jak se těším na modlitbu, na chvíle četby Písma, na bohoslužby … Pokud si také nejste jisti, zda vždy a zda se doopravdy těšíte, tak nezoufejte, to je docela normální. Proto tu máme postní dobu, která má přispět k obnovení našeho vztahu s Kristem, tím klíčovým je, kdo je pro mne Kristus. Ne teoreticky, ne co jsem schopen odpovědět, abych dal někomu dobrý příklad nebo získal plusové body, ale kdo je pro mne Pán Ježíš doopravdy?

Když se o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mne zástupy pokládají?“ Oni mu odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Za Božího Mesiáše.“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, … (L 9,18-21)

Ježíš „se o samotě modlil.“ Pro svůj vztah s Bohem se potřebuji modlit také o samotě. Je velmi důležitá modlitba ve společenství: ať už je to ve společenství církve nebo modlitba v rodinách nebo různá modlitební společenství. Ale člověk se potřebuje také modlit o samotě. Pro mne je velmi zajímavá zkušenost s modlitbou v neděli večer, kdy jsem měl tři mše sv. někdy i nějaké ty křtiny, pokud jsem měl nějakou přípravu na křest nebo na svatbu, tak jsem se těmi lidmi také modlil, ale mou jedinou osobní modlitbou byla modlitba ranních chval, a to musím přiznat někdy dosti blesková a najednou vnímám, jak je pro mne důležité se o samotě modlit. Těch několik hodin strávených při společných modlitbách, i v těch případech, kdy jsem se doopravdy modlil a bylo to hluboké a prožité, prostě nestačí.

Jsou křesťanské rodiny, kde se lidé spolu nemodlí, a to je určitě špatně, ale také jsou rodiny, kde se spolu modlí pravidelně a docela hodně, ale třeba děti nebo někdy i rodiče už se pak nemodlí osobně – o samotě. A to je také špatně. Líbí se mi dotaz z knížky „Děti píší Pánu Bohu“: „Pane Bože, je pan farář tvůj kamarád, anebo se znáte jen pracovně?“ Bez osobní modlitby, bez modlitby o samotě, jsme náš vztah s Bohem přenesli na jakousi společenskou rovinu nebo v horším případě na pracovně právní vztah a Bůh přestal být tátou – Abba – a stal se Otcem, Ježíš není bráška ani bratříček ale bratr. A člověk si říká, kdy mu začneme říkat bratr zakladatel – zakladatel Církve z. s. – nebo snad už s. r. o.?!

Je sympatické, že Ježíš začíná jednodušší otázkou: „Za koho mě lidé pokládají?“ Víme, že mluvit o druhých bývá obvykle jednodušší. To, že se někdy tolik pomlouvá nebo utrhá na cti není dáno jen naším sklonem ke hříchu, ale mluvit o těch druhých je relativně snadné. Také máte problém mluvit o sobě, o tom, co prožíváte, o tom, co vás doopravdy trápí nebo těší? Jistě jsou chvíle, kdy člověka něco nadchne nebo naopak prožívá velmi náročné období, a pak mu to zkrátka nedá a mluví o tom. Mnohem častěji ovšem mluvíme, o tom, co se děje v našem městě, co se děje v naší farnosti, co se děje mezi našimi příbuznými, co se děje v naší zemi, co děje ve světě, … – než o tom, co se děje v mém srdci.

Také apoštolové nejsou výjimkou a na první Ježíšovu otázku jich asi odpovídá vícero i s ohledem na to, že nabízejí různé výpovědi lidí: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Druhá Ježíšova otázka je mnohem, mnohem těžší: „A za koho mě pokládáte vy?“

Víme, jak někdy s lehkostí mluvíme o těch druhých, a najednou se někdo zeptá: „A co ty?“. A zavládne hluboké ticho. Zde sice ticho nezavládlo, ale odpovídá pouze Petr. Zde se Pán Ježíš neptá na názor, na to, co si myslím, dokonce se ani neptá na to, co prožívám, co mě bolí nebo těší, ale ptá se, kdo jsem pro Tebe. Ptá se: „A za koho mne pokládáš ty?“ Řekl bych, že tato otázka se velmi podobá jiné otázce, která směřuje přímo na Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ (J 21,15) Pán Ježíš se mne neptá, co všechno o mne víš. Nestačí jen recitovat: „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh …“ Jistě to vše je velmi důležité, ale to základní přece je, zda mám Krista rád. Potom k tomu mnoho věcí patří jakoby samo sebou, o tom, koho mám rád toho přece chci vědět, co nejvíc, chci s ním být …

Petrova odpověď není teologicky vyčerpávající. Řekne jen: „Za Božího Mesiáše!“ nebo podle Matoušova evangelia: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16,16) Pro kolik lidí je jejich idol bohem, jenže Ježíš skutečně je Bohem a Petr to ví, že Ježíš je Bůh, Syn živého Boha – ví to veden Duchem svatým – veden Láskou. To není odpověď teologa, to je výkřik zamilovaného. Věřím, že každý z nás někdy prožíval dobu, kdy byl zamilován do Krista. Zkusme se k tomu vrátit. Možná i pro nás platí slova knihy Zjevení: Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. (Zj 2,4)

Co ale znamená ta odpověď apoštola Petra: „Za Božího Mesiáše!“ Mesiáš znamená to samé, co Kristus a česky se to řekne pomazaný. Ve SZ byli pomazáváni kněží, proroci a králové – tedy lidé od Boha vyvolení k nějaké mimořádné službě a Izraelité očekávali toho Božího Pomazaného s velkým „P“ – tedy Mesiáše, Bohem vyvoleného člověka, který zachrání Izraelský lid. Jak je úžasné, že tím Zachráncem, Spasitelem a Mesiášem je Pán Ježíš. Někdy si totiž myslíme, že na nás to stojí, že bez nás padne svět, a pokud ne svět, tak náš podnik, naše farnost, naše rodiny. Někdy, když máme pocit, že podpíráme celý svět, tak není špatné udělat krok stranou, a kupodivu svět se točí dál, nezřítil se. Jistě, že ve firmě se za některé lidi těžko hledá náhrada a ve farnosti ještě hůř. V rodině je pak člověk skutečně nenahraditelný, ale Spasitelem světa opravdu nejsme. – Tím je někdo jiný.

Přiznám se k tomu, že inspiraci k dnešní biblické hodině jsem čerpal z knížky: Klíčové otázky evangelia od autora jménem: Ermes Ronchi. Jsou to vlastně meditace při duchovních cvičeních, které E. Ronchi pronesl při exerciciích pro papeže Františka a římskou kurii. V té knížce je také citována věta Pier Luigi Ricci, který říká: „Víc než na odpovědích záleží v životě na otázkách, protože odpovědi nás uklidňují a zastavují, zatímco otázky nás zavazují k pohledu dopředu a podněcují nás ke kráčení.“ A tak bych si k otázce: „A za koho mě pokládáte vy?“ Dovolil přidat další otázku: „Co očekáváme od Krista?“

Promiňte možná jste úplně jiní, ale velmi často očekáváme od Krista: „Zdraví, štěstí, pokoj svatý …“, jak zpíváme ve známé koledě. V evangeliích čteme o mnoha zázracích uzdravení, další zázračná uzdravení se udála skrze apoštoly, křesťany v průběhu dějin, … Chápu touhu všech vážně nemocných po zázračném uzdravení, zvláště pokud jsou mladí anebo dokonce děti. Touha po uzdravení se v této době může stát až děsivě aktuální. Ovšem očekávat, že mne Pán Ježíš musí uzdravit a že uzdravení je za všech okolností to nejlepší, co mne může potkat, není správné. Pán Ježíš mne nemusí uzdravit, ale Pán Ježíš mne nesmí opustit. Přeji všem nemocným, aby od Krista očekávali, že ať se stane cokoli, tak On bude s nimi.

Mám jednoho známého a v dětství jsme byli docela kamarádi, který je na den stejně starý jako já. Když začal podnikat, tak se mu docela dařilo, a od Pána Ježíše očekával úspěch, měl pocit, že se ve svém podnikání radí s Bohem. Pak mu pár věcí nevyšlo a skončil s dluhem několika desítek milionů. Nemá to teď jednoduché, protože opustil Boha. Zklamal jeho očekávání. Dobře vím, že ho Bůh neopustil, a i v situaci, ve které je teď je jasně vidět, že se o něj Bůh stará. Vidí to i všichni kolem, jen on jako by byl slepý. To, co od Boha očekával, všemohoucí Bůh nesplnil a tím ho fakt naštval!

Víme, že mnoho lidí, kteří v dospělosti uvěří v Krista, poznají Pána Ježíše, tak mnoho z nich po pár letech Krista opouští anebo při nejmenším ochladnou ve víře a člověk se ptá, jak je to možné. Lidé nadšení, ti, kteří byli v kostele i ve všední dny. Lidé ochotní dýchat pro Krista a jeho církev, najednou chodí do kostela jednou za čas a jejich život modlitby je mírně řečeno: ne úplně pravidelný. Kde se stala chyba? Často je to tím, že očekávali, že tu radost a štěstí, které zakusili při setkání s Kristem je bude provázet až na věky. Jenže Pán Ježíš nás také vystavuje zkouškám, kdy nám různé útěchy bere. Zjišťuje, zda máme opravdu rádi jeho anebo nám jde o to, co On nám dává. Je velmi důležité, aby tito lidé měli někoho, kdo jim ve chvílích zkoušek řekne, že je Pán Bůh neopustil, že jenom mlčí a schoval dárky. Jinak je nenaplněné očekávání může na dlouhou dobu od Pána Ježíše vzdálit.

Tak už jsem tu řekl různé věci, které od Boha očekávat nemáme, ale něco nebo někoho přece jen máme očekávat. Očekávejme Krista samotného a jeho lásku. Pane Ježíši čekám, že přijdeš a budeš mně mít rád. Vím, že jsi přišel a že jsi mne miloval až k prolití krve. Vím, že přicházíš a máš mne rád. Blízkost Boží je ten nejúžasnější dar, který jsme dostali a dostáváme. Jak vnímám blízkost Boží a co pro mne znamená krásně vystihl v jednom svém kázání Sváťa Karásek:

Vážení posluchači, zdravím vás z pražské Lucerny a vítám vás k přímému rozhlasovému přenosu z utkání v boxu. Sál je zaplněný do posledního místečka, atmosféra je nabitá a soupeři se již rozcvičují. Ano, dnes proti sobě nastupují dva dávní soupeři, totiž člověk a ďábel. Satan bude bojovat v červených trenýrkách a člověk v modrých. Rozhodčí, ten důstojný pán všech věků, vítá soupeře, diváci jásají, teď zapískal a zápas započal. A ďábel útočí, je mrštný, mění strany a teď zasáhl člověka, ale člověk se brání, má dobrý kryt, skvěle odráží útoky reprezentanta pekel, je to napínavý zápas, vyrovnaný boj.

A teď se vám už hlásím ze třetího kola a mám strach, že ďábel vede na body, podařilo se mu pár přesných úderů, člověk je mírně otřesen, ale bojuje srdnatě dál. A nyní, ajajajaj, ďábel zasáhl člověka, byl to tvrdý pravý direkt přímo do středu obličeje. A teď spodní hák na solar, ďábel je v ohromném náporu a člověk padá k zemi, ďábel není k zastavení, rozhodčí píská; nic to nepomáhá, ďábel skáče po ležícím člověku, kope do něj svými kopyty, jak tohle skončí, dělejte něco, vždyť ho snad roztrhá, já se na to nemohu dívat, to už není zápas, to už není sport, ·ring je plný krve, diváci jásají, pro Boha něco se musí stát.

Ale co to, co se to děje, vážení posluchači, já nevěřím vlastním očím, pan rozhodčí, ano opravdu, soudce ztratil tu svou masku věčného klidu a nadřazenosti. No tohle, soudce přestal být nestranný, zdvihá člověka, podpírá ho, a člověk se vzmáhá, nabírá nové síly, člověk posílen, jako by byl dopován, je opět v boji, a to nevídané je, že soudce je s ním, ano, vážení posluchači, soudce je jasně na jeho straně, sám ďábla netluče, ale straní a pomáhá člověku a posiluje ho, a tak společnými silami je ďábel zahnán do rohu ringu, tam oddechuje, supí vzteky, hrozí člověku a řve: „Jen počkej, až zas budeš sám, já tě zrychtuju, to budeš mrkat,“ a důstojný soudce ukazuje zamítavě rukou a říká: „Ba ne, člověk už nikdy sám nebude, leda že by sám chtěl, ale jinak budeme stále spolu,“ a ďábel se v rohu vzteká: „Já se na to můžu vykašlat, to není sport, tohle je sprosťárna, dva proti jednomu,“ a vážení posluchači, teď začíná ďábel vzteky brečet. Amen. (Sváťa Karásek – Víno tvé výborné – str. 45n)

Docela často svá očekávání – to, co očekáváme od Krista my – předáváme i lidem dál. Naše falešná očekávání někdy brání druhým, aby našli cestu ke Kristu. On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, … (L 9,21) Pán Ježíš zakazuje apoštolům, aby lidem říkali, že je Mesiáš, protože o něm měli falešná očekávání. Čekali především Mesiáše politického, vůdce, který smete okupanty a obnoví říši krále Davida. Ovšem tento přísný zákaz: Nic neříkejte! Přichází přes staletí až k nám. Kolikrát deformujeme obraz Boha. Jak často svými zbožnými řečmi hyzdíme Boží tvář. Někdy by skutečně bylo lepší mlčet. O nás farářích to platí dvojnásob. Mluvit bychom měli jen tam, kde můžeme jako Ondřej říct: „Nalezli jsme Mesiáše.“ (J 1,41) Kde našim slovům předchází osobní zkušenost, hloubka setkání. Příliš mnoho v církvi mluvili ti, kteří Krista nenašli.

Lidé od nás berou, pokud mluvíme o své vlastní zkušenosti s Bohem. Najednou nám rozumí, i když si myslíme, že nám přece rozumět nemohou, protože v Boha nevěří anebo v něj věří nějak divně. Jednou jsem měl rozhovor v místním Nymburském rádiu a na otázku, zda jsem měl nějakou krizi víry, jsem začal vyprávět. Byl jsem už knězem a sloužil jsem jako kaplan ve Vlašimi. Najednou jsem prožil silnou pochybnost, zda mne Bůh má rád. Nepochyboval jsem o Boží existenci, ale o Boží lásce ke mne. Trvalo to několik dní a bylo to strašné. Najednou se mi zdálo, jako by mi Bůh říkal: „A máš rád ty mne?“ V tu chvíli to ze mne spadlo, a já si byl jistý, že Bůh mne má rád. Bůh, který žebrá o lásku člověka, mne zkrátka musí mít rád. Od té chvíle jsem už o Boží lásce nikdy nepochyboval. Ten tzv. nevěřící redaktor ztichl a teprve tak po půl minutě byl schopen pokračovat v rozhovoru. Mne bylo v tu chvíli jasné, že mne pochopil, že mi rozumí, že se ho to dotklo. Lidé rozumí našim setkání s Kristem, rozumí Ježíši, který myje apoštolům nohy, který pláče, který z lásky umírá na Kříži, který vstává z mrtvých, který jde s učedníky do Emaus. Učení o hypostatické unii, perichorezi a eschatologii je sice také důležité, ale rozhodně to není to nejdůležitější.

Vzpomínám si jak při vyhroceném sporu mezi panem kardinálem Vlkem a panem profesorem Wolfem na jednom setkání s bohoslovci pan profesor řekl: „Mám právo na lásku svého biskupa.“ A měl pravdu. A já si v tu chvíli uvědomil, že vůči Bohu nemám právo na nic, a přesto se Bůh rozhodl mít mne rád. Očekávám, že mne Kristus bude mít rád a vím, že toto očekávání nebude zklamáno, i když nedovedu odhadnout, jakou bude mít konkrétní podobu.

„A za koho mne pokládáte Vy?“ Důležitá otázka pro každého z nás osobně. Počínaje apoštoly si křesťané všech staletí museli a musí na ni odpovědět. Takto na ní odpověděl jeden fyzik:

Když byl dítětem, zneklidnil krále,

Když byl chlapcem, udivil doktory,

Když byl mužem, otřásl celým národem i základy veleříše římské.

Nenapsal ani jednu knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které byly napsány o něm.

Nesložil žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písněmi chvály více než všichni básníci světa.

Nezaložil náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky, jako on.

Nezřídil lékařskou ordinaci, ale uzdravil více nemocných duší, než tisíce lékařů nemocných těl.

Ovládal zákony přírody, chodil po vlnách moře, tišil bouři, sytil z mála tisícové zástupy, léčil bez léků …, křísil mrtvé.

Nepřátelé ho nemohli přemoci, satan ho nemohl zničit, ani hrob ho nemohl zadržet! Nade vším zvítězil.

Nevelel žádné armádě, nedobyl železem ani píď půdy, a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako on.

Mocí své lásky, poselstvím evangelia přetvořil svět.

Velcí mužové přišli a odešli, všichni lidé zklamali, avšak on nikdy nikoho.

Všichni lidé zhřešili, ale on jediný zůstal svatý, věčný, dokonalý, nejkrásnější mezi lidskými syny.

A tento Ježíš je Spasitelem světa, můj Spasitel a přímluvce u Boha.

Chceš-li, bude i tvůj.

(Isaac Newton)

Děkuji za dnešní virtuální biblickou hodinu a můžeme se nyní pomodlit za zastavení epidemie coronaviru modlitbu, kterou sestavil předseda rady Evropských biskupských konferencí (římskokatolických biskupů):

Bože náš Otče, Stvořiteli světa,

všemohoucí a milosrdný,

z lásky k nám jsi poslal na svět svého Syna

jako lékaře našich duší a našich těl.

Shlédni na své děti, které se v této obtížné, zmatené a zděšené době

v mnoha částech Evropy a světa

na Tebe obrací a hledají sílu, spásu a úlevu.

Osvoboď nás od nemoci a strachu,

uzdrav naše nemocné, utěš jejich rodiny,

dej moudrost našim vládcům,

sílu a odměnu našim lékařům, sestrám a dobrovolníkům,

věčný život mrtvým.

Neopusť nás v okamžiku posledního soudu,

ale osvoboď nás ode všeho zla.

O toto prosíme Tebe, který se Synem

a Duchem Svatým žiješ a kraluješ

na věky věků. Amen.

A nyní se pomodleme modlitbu Páně.

Děkuji všem, kteří si to přečetli až do konce a přeji požehnané dny a radost z Hospodina ať je naší silou. Buďme opatrní, ale ne vyděšení. Pán nás provázej v této mimořádné postní době, v této jedinečné přípravě na oslavu Kristova vzkříšení.