Biblická čtení najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/05velikonoce/07_00.htm

Kázání:

Jedna katechetka z bývalé farnosti mě upozornila, že v pořadu Máte slovo je Jarda Šturma. Je škoda, že v rozporu s názvem pořadu toho slova moc neměl a že se moderátorka i protistrana snažily, aby žádnou myšlenku nemohl souvisle doříci. Přesto se doktor Šturma snažil ze všech sil hájit práva dětí na mámu a tátu a vysoce převyšoval ostatní zúčastněné. V jeho 77 letech obdivuhodný výkon. Já sám jsem si říkal, že bych z takového pořadu asi tak po čtvrt hodině odešel.

→ Také vás někdy napadá, že bychom se jako křesťané nechali inspirovat akcí lékařů z roku 2010 a 2011: „Děkujeme, odcházíme.“ Zkrátka, že bychom opustili Českou kotlinu, ať si tady ostatní dělají, co chtějí. Ať nazývají manželstvím cokoliv, ať si zabíjejí staré lidi a říkají tomu třeba dobrá smrt, ať už dětem vysvětlují, že máme neomezený počet pohlaví atd. Jenže pak si člověk říká, kam vlastně jít do islámských zemí se mi moc nechce a Vatikán je příliš malý.

→ Především jsou zde ale slova Pána Ježíše: „Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.“ Kristus nás posílá do tohoto světa, ve kterém žijeme. To, že jsem teď farářem v Nymburce, tak to jsem si nevymyslel. Věřím, že je to Boží vůle. Možná po někom z vás Bůh chce, abyste se přestěhovali, ale myslím, že pro většinu je Boží vůle to, že žijete tam, kde žijete. Máme být ve světě, nemáme se snažit utéci do nějakých ghett, máme se setkávat s lidmi: pracovat s nimi, učit se s nimi, bavit se s nimi, … Křesťan se nemá izolovat od světa.

→ Na druhou stranu křesťan nemá být ze světa – tedy nemá přijmout smýšlení světa, jak nám připomíná Pán Ježíš. Krásně to vyjádřil pan arcibiskup Graubner v Katolickém týdeníku, když píše, že křesťan občas musí pohřbít své nápady a podřídit se tomu, kterému patříme. Jeho glosa „Kdo je katolík?“ poukazuje na skutečnost, že nestačí, že je někdo pokřtěný v katolické církvi a že se prohlašuje za katolíka, ale jde o to, zda ve křtu zemřel sobě a žije pro Pána.

→ Pán Ježíš se při poslední večeři modlí za apoštoly a v nich za nás všechny. Neprosí za to, abychom byli vzati ze světa, ale abychom byli zachráněni od Zlého a říká: Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Nechme se vést Božím slovem v tom, co je pravda. Nemysleme si, že jen my sami jsme moudří. (Řím 12,16)

→ Nechat se vést Božím slovem ve společenství církve. Být otevřeni tomu, co nám říká Duch svatý není vůbec snadné. Jak živé je i v nás ono staré pokušení: „… otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ (Gn 3,5) Postavit se na místo Boha a říct si: „Konečně jsem prohlédl, já jsem bůh, já vím, co je dobré a co ne, nikdo mi do toho nemá, co mluvit. Jsem bůh, jsem bůůůh …“ Jenže tohle nikdy nemůže skončit dobře a zaniklé civilizace to jasně potvrzují.

→ Velice obdivuji úsilí těch, kteří hájí přirozený zákon, rodinu, právo dětí na mámu a tátu, právo na život atd. a hledají nejrůznější argumenty ve filosofii, psychologii, sociologických výzkumech apod. Na druhou stranu si říkám, že těm, kdo odmítají Boha je těžké cokoli v morální oblasti zdůvodnit, protože jak řekl Dostojevský: „Není-li Boha, může člověk všechno. Všechno je dovoleno …“

→ Přijde mi, že není jiné cesty, jak zachránit naší civilizaci než obnovit víru v Boha. Hlásat evangelium Ježíše Krista. A tady je velmi důležité, jak Boží pravdy předáváme dál, jaké je naše hlásání evangelia. Když Pán Ježíš prosí, Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, tak je dobré vědět nejen to, že Bůh je Pravda a jeho slovo je pravda, ale také, že Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. (1 Jan 4,16) Snažme se mít rádi druhé, i ty s nimiž nesouhlasíme. Zůstaňme v postoji lásky i tehdy, kdy je to těžké, kdy už to dávno není v našich silách, kdy stojíme pouze Boží mocí. Pomozme tomuto světu, který bloudí v temnotě, aby se opravdově setkal s Pánem Ježíšem a uvěřil v něj. Kristus nás ujišťuje: Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě. (Jan 12,46)