Vánoce jsou přede dveřmi. V pátek bude Štědrý den. Přichází doba, kdy se lidé setkávají více než jindy – doba návštěv. Možná je letos zase trochu omezíme, ale stejně těch nejrůznějších setkání bude víc, než je běžné během roku. Co všechno se při takových setkáních probere, o čem všem se mluví?! K obvyklým tématům: počasí, jídlo, práce, děti, nemoci, politika nám přibylo očkování a covid.

→ Bylo by dobré vzít si k srdci slova Hanky Imlaufové z posledního Katolického týdeníku a mít při společných setkáních prostor pro každého, aby mohl vyprávět, co mimořádného prožil, čím žije a co ho čeká. Dokonce by bylo dobré jít ještě dál a sdílet to, jak se v našich životech projevuje Bůh, jak Pán v poslední době zasáhl do našich životů, jaké věci nám učinil ten, který je mocný.

→ Víte, představuji si, s jakými pocity šla P. Maria za Alžbětou. Určitě jí chtěla pomoc s mnoha praktickými věcmi. Na druhou stranu asi věděla, že nejrůznější pomocníky Alžběta má. To, co chtěla s Alžbětou sdílet, byl mimořádný Boží zásah do života těchto žen. Maria, Panna, počala mimořádným Božím zásahem toho, který je pravý Bůh a pravý člověk, Mesiáš a Spasitel světa. Alžběta, neplodná a pokročilého věku, počala jeho předchůdce.

→ Ten první Mariin pozdrav nebylo hned „Velebí má duše Hospodina…“ asi to byl pozdrav poměrně krátký jakoby nesmělý, evangelista píše jen: pozdravila Alžbětu. Promiňte, ale mně v tom přijde i trocha nejistoty. Jak mne Alžběta přijme? Co ona ví nebo neví? Jak mě pochopí? Budu se jí moc vůbec svěřit?

→ A do těchto úvah Panny Marie, matky víry, která je vzorem víry pro nás všechny najednou zazní mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

→ Ano, Maria je ta blahoslavená, která uvěřila, a přesto je moc ráda, že to slyší od Alžběty. Já si dokonce myslím, že to potřebovala od Alžběty slyšet. Alžběta se nechá vést Duchem sv., a to co ještě Jan Křtitel říci nemůže, zvěstuje Marii. Alžběta dává Marii ujištění, že skutečně je matkou Mesiáše, matkou Pána. P. Maria tomu věří již předtím, ale najednou je její víra velmi umocněna a jako gejzír z ní vystříkne ten úžasný chvalozpěv: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli…“

→ Sejdou se dvě ženy a světe div se, nikoho nedrbou, ale utvrzují se ve víře a povídají si o velikých věcech, které jim učinil Pán. Není to obrovský příklad pro nás všechny? Není to návod pro naše hovory, a to nejen v době Vánoční? – Určitě je to krásný příklad, ale co já můžu změnit. Vždyť skoro všichni se bezdůvodně baví o chybách těch druhých nebo nadávají na to či ono. Co se změní, když jeden malý nepatrný človíček jako jsem já začne mluvit jinak?

→ „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli…“ Ano, Boží věci začínají nenápadně a prostě. Je třeba se vrátit ke kořenům. Vzpomeňme na rodiště krále Davida – maličký Betlém – a na Davida samotného, který byl poslední z 8 Jeseových synů. Vzpomeňme na narození Ježíše – pravého Boha a člověka, které se odehrálo ve chlévě. Má-li vůbec dojít k nějaké obnově tohoto světa, tak začne od těch nejposlednějších.

→ Pokud P. Maria, svatá, neposkvrněná, Matka Boží, potřebovala povzbuzení své příbuzné Alžběty, tak po potřebujeme my všichni. Pokud Alžběta ve svém pokročilém věku – kdy si právem mohla myslet, že už těm dnešním mladým vůbec nerozumí – mohla Marii to povzbuzení dát, tak ho můžeme dát i my všichni. Teď jde o to chtít; rozhodnout se, že do našich hovorů chceme vpustit Boha, že se chceme utvrzovat ve víře a vyprávět o velikých věcech, které nám učinil Pán.