Je druhý den nového roku a člověk se ptá, co bude a co nám tento rok přinese. Nechci k novoročním projevům politických představitelů přidávat další ani nemám v úmyslu zdvojovat včerejší list otce kardinála Dominika Duky, ale chci se vyjádřit k jednomu problému, který vnímám v církvi i ve společnosti. K problému, který mi přijde palčivější než výše inflace, energetická krize nebo boj s covidem, a to je rozdělení ve společnosti a v církvi.

→ Přijde mi, že je skoro jedno, na co máme odlišný názor. Zda je to covid, očkování, migrace, mezinárodní politika nebo podávání sv. přijímání na ruku. To, co často diskuse na tato témata spojuje je, že se utvrzujeme ve svých bublinách, že my jsme ti, kteří to vidí správně a lépe než druzí, a pokud se občas setkáme s lidmi s opačným názorem, tak si nenasloucháme a moc se nesnažíme pochopit, co si ten druhý doopravdy myslí a proč. Nakonec se s lidmi s opačným názorem snažíme setkávat co nejméně, a pokud se jim třeba v práci úplně nevyhneme, tak se s nimi příliš nebavíme.

→ A do tohoto rozděleného světa přichází poselství Vánoc, kdy se u Ježíšových jeslí scházejí pastýři – takoví polo-bezdomovci – a také mudrci od východu, lidé vzdělaní, elita tehdejšího světa – není neopodstatněné, že je dnes označujeme za krále. Zároveň k jeslím přichází ti nejpravověrnější židé stejně jako pohané. Také dnes se přicházejí na betlémy podívat ti nejzbožnější katolíci i lidé, kteří už v kostele řadu let nebyli. Často se u betléma sejdou i lidé, kteří se jinak jeden druhému vyhnou velkým obloukem.

→ Je zajímavé, že vchod do baziliky Narození v městě Betlémě je od 17. století částečně zazděný, aby do něj nemohli vjíždět muslimové na koních a výška vchodu 120 cm znamená, že se drtivá většina lidí musí při vstupu sklonit. Tento vchod se také nazývá dveře pokory. Všichni, kdo přicházejí k místu Kristova narození se musí pokorně sklonit, zmenšit se, stát se opět malí jako děti.

→ Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, jak nás ujišťuje evangelista Jan. Víme, jak někdy děti dokáží napodobovat své rodiče. Je to až úsměvné, když od dětí slyšíme stejné hlášky a stejné názory jako jsme byli zvyklí slyšet od jejich rodičů. Jenom prosím puberťákům to neříkejte. Kéž se od Boha učíme naslouchat, kéž do našich slov zaznívají slova Pána Ježíše, který je tím Slovem, které se stalo tělem.

→ Mudrci od východu se přicházejí poklonit nově narozenému králi a když se hvězda zastaví nad chudým příbytkem, tak stejně padnou na zem, klanějí se; otevřou své pokladnice a obětují dary: zlato, kadidlo a myrhu. Pokud budeme mít úctu před každým člověkem, tak je to velký vklad pro obnovení dialogu. Pokud dokážeme Bohu odevzdat vše, tak je to velká šance pro jednotu mezi námi. Ty dary zastupují mimo jiné tři tehdy známá skupenství a znamená to dát Bohu vše.

→ Jsme ochotni dát Bohu lecos, ale ať nám nikdo nešahá na naše peníze a na naše názory a pokud jsme ještě něco schopni z toho obětovat, tak jsou to spíš naše peníze. Naše názory často bereme jako nedotknutelné, do toho, co si myslíme, nám přeci nebude nikdo mluvit – ani Pán Bůh ne. Svého přesvědčení se přece nevzdáme, to neodevzdáme. Jenže jenom tam, kde i své přesvědčení položíme k jeslím Betlémského dítěte, kde se dokážeme v pokoře sklonit, padnout na zem, tam může Bůh jednat, proměňovat srdce a spojovat lidi odlišných názorů v lásce, která není z tohoto světa.

→ Apoštol Pavel se modlí za Efesany, aby jim Bůh udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat. Tam, kde i své názory dokážeme dát až na druhé místo, tam, kde je pro nás důležitější láska k Bohu a k bližnímu, tam mizí napětí a rozdělení. Místo pýchy a přesvědčení, že já vím stejně všechno nejlépe, přichází pokorné poznání, že pouze Bůh nám může dát dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat. Asi si jeden betlém nechám na očích celý rok, aby mi připomínal, že sice vždy bude nějaký Herodes, který se nepokloní a se kterým se neshodnu, ale že my všichni, kteří přicházíme k jeslím se máme vyhnout rozdělení a s úctou si naslouchat a hledat cestu k jednotě v církvi i v naší zemi.