Byl bych velice rád, kdybych dokázal jednat vždy mile, vlídně a s úctou k druhému člověku; kdybych dokázal vždy obhájit svá práva, práva lidí mně svěřených i práva farnosti ale klidně a laskavě. Ano, byl bych velice rád, ale mnohdy to nedokáži, protože se nechám strhnout spěchem a stresem, nechám se vyprovokovat druhými, neunesu požadavky, které se mi valí přes hlavu. Jeden z velkých křížů, které si nesu životem jsem já sám. Vy jste na tom asi mnohem lépe, ale u mě je to tak.

Pokud sám sebe člověk vnímá jako kříž, jako problém, tak to není nic moc. Naštěstí ten kříž není prázdný. Ježíš nevyslyšel volání těch, kdo přecházeli okolo: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Ani výzvy velekněží, učitelů Zákona a starších: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho.“ Kristus zůstává na kříži a díky tomu se ve své slabosti, ve své neschopnosti reagovat vlídně a mile, ve svých chybách a hříších mohu setkat s ním. Už to není jen problém, už to není jen kříž jako nějaká věc, je to osoba Ježíše Krista, který volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jeho náruč na kříži je už skoro dva tisíce let otevřená i pro mě.

Bolest, trápení, mé vlastní selhání už není jen zlo, ale setkání s Kristem na kříži. Setkání s tím, který mě nekonečně miluje, který si mne váží, který mi připomíná všechno dobré, co do mne vložil.

Všichni se Ježíšovi vysmívají: vojáci, ti, kdo jdou okolo, velekněží, učitelé Zákona, starší i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. V Matoušově podání se Krista nezastal vůbec nikdo. A ve svém lidství zakouší opuštěnost od Boha, která je naprostou tragédií, jak zachytil 22 žalm: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? … Já však jsem červ, a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou … Neboť mě obkličuje smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá …

A v této situaci Kristus umírá. Nevolá Eliáše, který by ho přišel zachránit, ale v Matoušově podání vydá výkřik, jehož obsah neznáme, takže Ježíšova poslední slova jsou: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jenže právě ve chvíli, kdy Kristus umírá na Golgotě se chrámová opona roztrhne vpůli od shora až dolů. To nemusí znamenat jen konec chrámového kultu a starozákonních obětí. To může znamenat i to, že našemu zraku se otevřela ta nejvnitřnější svatyně a my můžeme hledět na Boha tak, jak to až do této chvíle bylo nemyslitelné. V tuto chvíli jsme Bohu nejblíž jak je to možné – na dosah. Paradoxně právě ve chvíli, kdy Ježíš křičí: Bože, proč tu nejsi.

A tak právě v tu chvíli, kdy zakouším svou slabost, nedostatečnost a hříšnost – když přijmu tuto svou u-bohost, tak mohu být skutečně u Boha. Ježíš mi skutečně otevřel cestu do nebeského království, kam mě zve již dnes. Kristus mně obyčejnému hříšnému člověku, který se rozčiluje, nadává a dělá chyby, nabízí své přátelské obětí a ráj. Tak jak je to v tom Velikonočním přání od Karla Herbsta:

Rozpomeň se na mě Pane!

Nebo už je všechno v Háji?

Co se má stát, ať se stane,

dneska budeš se mnou v ráji.