Kdo vlastně stál u Ježíšova kříže? Když si přečteme synoptická evangelia Matouše, Marka a Lukáše, tak můžeme nabýt dojmu, že z jeho blízkých nikdo. Zmiňují se totiž o různých ženách a Lukáš i o známých, kteří zůstali stát opodál. Jediný Jan píše o Ježíšových blízkých, kteří stáli u Ježíšova kříže. Jediný Jan uvádí, že tam byla Ježíšova matka, protože jeho se to osobně dotýkalo.  Jak jsme slyšeli: A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.

 Jenže nešlo jen o zaopatření Panny Marie, aby se o ní někdo postaral. Věříme, že v Janovi dává Ježíš Marii za matku nám všem. Ano, Panna Maria jako taková, jako matka Ježíšova je i naší matkou je i mou matkou. Ovšem děje se tu ještě něco víc. Ježíš říká: „Ženo, hle, tvůj syn.“; „Hle, tvá matka.“ Liturgický překlad sice to slavnostní hle vynechává, ale v řeckém textu je. Tímto slavnostním hle Ježíš zvěstuje, že svým křížem vytváří novou rodinu. Maria je zde zároveň jako předobraz Církve.

 Jak píše Jan Zlatoústý: „Vždyť jako vzal kdysi Bůh z boku Adama a vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku a vytvořil církev.“ Díky Kristovu kříži, díky Marii stojící pod křížem patříme do společenství církve, a to skrze vodu křtu, která vytryskla z probodeného boku Pána Ježíše. Toho Ježíše, který nedlouho předtím křičí žízním.

 Patříme do církve, které právě při své smrti na kříži Pán Ježíš odevzdal Ducha – Ducha svatého. Volný překlad: skonal (liturgický i ekumenický překlad) – nějak nevystihuje, že v Ježíšově smrti je obsažen i tento dar, dar Ducha svatého. Dar, který je dáván na odpuštění hříchů, které nám Kristus získal svou smrtí na kříži. Dar, který rozptýlené Boží děti shromažďuje vjedno a vytváří jednotu názorně vyjádřenou i na Kristově suknici, která je nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. A ani vojáci si jí nedovolí roztrhnout.

 Pod Ježíšovým křížem vzniká společenství církve, i když se veřejně představí až v den Letnic. Proto je třeba, abychom bránili Církev jako Kristovo tajemné tělo, jako svou matku, jako společenství, kde působí Duch svatý a které je obdařeno mnoha nebeskými dary. To nic nemění na skutečnosti, že církev je plná hříšníků, že jsme vedeni k tomu, abychom konali pokání a že se církev má stále obnovovat.

 Paradoxně právě ve chvíli, kdy Ježíš volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – obnovuje naše spojení s Bohem i společenství mezi námi – vytváří společenství církve. Na kříži se z jeho boku rodí církev; sestupuje mezi zemřelé a najednou zde je i církev vítězná v nebi. O Velikonoční vigilii se skrze křest k církvi připojí další pokřtění a na Hod Boží Velikonoční oslavíme nejen Krista vzkříšeného mezi apoštoly, ale i to, že zmrtvýchvstalý Ježíš nepřestává provázet svou církev. Ježíš, který stále žízní po naší lásce a chce, aby každý člověk dospěl ke svému „Dokonáno je!“ a mohl se radovat v Božím království už napořád.