Kázání – Zelený čtvrtek – Jaroslav Krajl
Víte, jak já si představuji, že proběhlo to dnešní evangelium? Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina … Bylo to při večeři. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře … vzal si zástěru a umývadlo s vodou a šel k apoštolu Janovi. No a Jan si řekl: „Je to jasný, žádný otrok ani sluha tu není tak je umývání nohou na mně. Jó, je to náš zvyk, takhle to děláme, a když tu není žádný otrok, tak je to na tom nejmladším, a to jsem zase já. Co se dá dělat.“
→ Jenže najednou si sám Ježíš odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou. A jako prvnímu je umyl právě Janovi, tomu nejmladšímu. Kolikrát máme pocit, že Ježíš nám dá další práci, že k nám přichází proto, aby nám dal do ruky zástěru a umývadlo, nebo něco jiného a ke všem našim úkolům nám přidá další seznam, toho, co je třeba a co bychom měli.
→ Ale Kristus k nám nepřichází se seznamem úkolů. On nám chce pomoc. Myslím, že to říká zcela jasně: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ (Mt 11, 28) Ježíš nám nabízí posilu a občerstvení a kolikrát tu nejhorší práci udělá za nás. Věřím, že mnozí z nás jsme to už zažili a těm, kdo to nezažili bych to moc přál. To samozřejmě neznamená, že po nás Ježíš nic nechce, protože jsme slyšeli i tato slova: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy.“ Ale to není seznam úkolů, to je pozvání k službě, které netíží a netlačí.
→ Jenže Ježíš při poslední večeři vzal do svatých a ctihodných rukou nejen propocené, špinavé a smradlavé nohy svých učedníků, ale také chléb a kalich s vínem. Chléb proměnil ve své tělo a víno ve svou krev, a tak našel způsob, jak zůstávat s námi podstatným způsobem až do té doby, než přijde podruhé. Eucharistie – ten obrovský dar – to je přece sám živý Ježíš, který je nám, tak úžasně blízko.
→ Proč tedy děláme z tohoto nejsvětějšího daru někdy beranidlo jindy pendrek, kterým bijeme druhé, jindy mocenský nástroj, kterým prosazujeme sami sebe. Myslím nejen na různé bitvy v historii, kdy byla monstrance s eucharistií na tyči nošená v čele vojsk, ale myslím třeba na to, co zde řekl generální vikář, když mě uváděl do úřadu faráře v Nymburce, že často to první, co farář v nové farnosti udělá je, že přenese eucharistii z hlavního oltáře do boční lodi nebo obráceně, aby ukázal, že je to on, kdo o tom rozhoduje.
→ Myslím na kněze, kteří odmítají podat na ruku, protože si myslí, že jsou to oni, kteří rozhodují o způsobu podávání eucharistie a nerespektují rozhodnutí církve. Myslím i na kněze, kteří se dívají nepřátelsky na lidi, kteří přijímají v kleče, protože si myslí, že ví nejlépe, jak by se měla Eucharistie přijímat. Ano, jak často právě my kněží jsme udělali z Eucharistie věc – prostředek, jak někoho k něčemu přimět, donutit. Už často nejsme služebníci eucharistie, ale stavíme se do role těch, kteří ji přece mají v moci, kteří proměňují, kteří jsou páni.
→ Jenže je jediný Pán – Ježíš Kristus. A já mu chci sloužit, a i když to při eucharistické modlitbě vypadá, že já držím jeho, tak ve skutečnosti On drží mě – a běda, kdyby mě nedržel. Kéž je každé svaté přijímání pro nás opravdové setkání s živým Kristem. Kéž to pro nás nikdy není jen něco, co by se mělo, nebo na co už jsme si zvykli. Kéž se opravdu s důvěrou otevřeme Pánu Ježíši bez obav, že nás zavalí úkoly, protože on sice má v rukou zástěru a umývadlo, ale ne kvůli tomu, aby nám řekl, komu všemu máme umýt nohy – co všechno máme udělat – ale kvůli tomu, aby On umyl nohy nám – by nás občerstvil, vždyť jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží. (srov. Mt 11, 28.30)