„Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů…“ Co si pod tím představujete? No, původně jsem to chtěl názorně ukázat, prostě sundat si ornát, albu atd. Nechat si jen nátělník a zatnout svaly na pravici, aby všichni viděli to silné rámě. Pak jsem si ale řekl, že by to jednak nebylo úplně vhodné se tu takto svlékat a pak jsem si nebyl jist, zda by ta moje pravice zrovna byla nejlepší ukázkou té síly. A kromě toho je tu fakt zima.

→ Myslím, že si to ale všichni dovedeme představit. Pořádný chlap, co fyzicky pracuje, a ještě chodí do posilovny, obnaží svou ruku až po rameno a zatne svaly. To vzbuzuje respekt. Pokud by pak náhodou došlo k nějaké bitce, tak člověk ví, že není úplně jedno, na které straně tenhle chlápek bude. Tohle myslí prorok, kterého nazýváme druhý Izaiáš, když mluví o tom, že Hospodin obnažil své svaté rámě.

→ Tento prorok utěšuje lid v Babylónském zajetí, který už nejspíš tuší, že Babylónská říše padne, že to bude Hospodin, který je zachrání, a ne Marduk či nějaký jiný bůh. Jenže my si toto proroctví čteme v souvislosti s Narozením Krista. Myslím, že málo co je tak rozdílné, než je silná, svalnatá chlapská paže a maličké právě narozené dítě. To jedno je znamením síly a moci, to druhé spíše slabosti a odkázanosti na druhé. Jenže Bůh svou sílu a moc ukazuje právě tím, že k nám přichází jako dítě, které přijde na svět v chudé rodině a ani se nemůže narodit doma, ale někde ve chlívě.

→ Ježíš v jeslích se zdá být symbolem bídy a bezmoci, a přece právě v tu chvíli se ukázala Boží moc, Hospodin obnažil své svaté rámě, v temnotě zasvítilo světlo a temnota ho nepohltila. K Ježíškovi do Betléma přicházejí mudrci od Východu, aby se mu poklonili, a jsou to ti poslední mudrci, a možná i králové, kteří se mu během jeho života zde na zemi klaní. Herodes ani jiní, kteří by mu ukládali o život, nic nezmohou. Hanobitelé všeho svatého i v naší době jako by také zůstávají bezzubí.

→ Je to zvláštní, že i ti, kteří už zesměšnili všechno, včetně Kristova ukřižování, jako by byli němí před tím dítětem v jeslích. I ti, kteří už žádný jiný křesťanský svátek neslaví, tak slaví Vánoce. Jako by chtěli potvrdit slova Jana Nerudy: „Kdybych měl zrušit všechny svátky v roce, Vánoce bych tam nechal. Protože svět, který slaví Vánoce, zapomíná na sobectví, myslí na radost druhých, projeví své nejlepší stránky…“

→ Nedokáži vysvětlit proč, ale už mnohokrát jsem si ověřil, že Bůh ukazuje svou sílu právě v bezmoci. Ten právě narozený Ježíšek, v okupované zemi, v té poslední díře – pardon v Betlémě – a to ještě někde ve chlívě za městem, to je to znamení Boží moci, to Hospodinovo obnažené rámě, před kterým se klanějí králové a kterého mocní tohoto světa nemohou zničit, to je to světlo, které svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.

→ A víte, co je na tom nejkrásnější, že do toho chlíva se ani já nebojím přijít. I já mohu zakusit tu radost být blízko Svaté rodině. Tenhle Bůh, to mrně, to novorozeně, co leží na slámě a je zavinuté – ani pořádně nevím do čeho – určitě nepřišel pro ty dokonalé a svaté, ale pro nás obyčejné hříšníky, lidi s mnoha chybami a nedostatky, lidi často líné a pyšné, lidi někdy sobecké. On chce osvítit i náš život a pokud ho přijmeme, tak nám chce dát moc stát se Božími dětmi. A já se najednou přestávám otáčet a hledat někde kolem kvůli komu se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi a začínám chápat, že to kvůli mně, že Bůh je tu pro mě, že Ježíš přišel kvůli mně. I kdyby mě všichni odepsali, tak je zde Bůh, který s mnou počítá, který mě má rád a který se se mnou baví. Ano, jsem pro něj důležitý! A tady už si nezbývá než jen kleknout a s radostí volat: Nám, nám, narodil se!