„Když se v roce 2012 v USA dostávala do varu debata o manželství, slyšela jsem z řad LGBTIQ+ aktivistů, že dětem je jedno, jestli mají dvě „mámy“ nebo dva „táty“. A v realitě by to tedy mělo znamenat, že je dětem jedno, že ztratily mámu nebo tátu. Za těch několik desítek let, co pracuji s dětmi, kterým byli vzati táta, máma, nebo dokonce oba rodiče, jsem nepotkala ani jedno, kterému by to bylo jedno.“ Říka Američanka Katy Faust, zakladatelka organizace sdružující děti z neúplných rodin a děti vychované homosexuálními páry, v rozhovoru pro Katolický týdeník.

→ A víte, jak se ta organizace jmenuje? Them before us – Ony před námi – míněno: Děti před námi. Dnes jsme slyšeli, co udělal Pán Ježíš: vzal dítě, postavil ho před ně. Tato organizace usiluje o to, aby se skutečnou prioritou stala práva dětí znát mámu a tátu a být jimi milovány. Staví do popředí děti podobně jako Pán Ježíš, který vzal dítě, postavil ho před apoštoly, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

→ Žijeme ve společnosti, která na jedné straně přiznává dětem nebývalá práva. Člověk si říká, že nejen učitelé ale i rodiče, aby měli pomalu neustálý strach, aby je jejich dítě nezažalovalo. Na druhou stranu upíráme dětem ta nejzákladnější práva: právo na život, právo na přijetí, na lásku.

→ Žijeme v zemi, která nevymírá jen díky migrantům. Tady nejde jen o stále vysoký počet potratů, ale i o ten milion uživatelek hormonální antikoncepce, kdy každá pilulka podvědomě volá: Nechci dítě. A samozřejmě jde i o ten zástup mužů, kteří přijímají svou ženu jen částečně – bez její plodnosti – a mají jakousi utkvělou představu, že to je přece její problém a její starost. Překvapuje mě, kolik mých spolu-bratří neučí náboženství a jaké mají někdy nároky ohledně křtu dětí nebo přípravy na 1. sv. přijímání. Někdy překvapím i já sám sebe, že jsem třeba rád, když kvůli státnímu svátku apod. odpadne náboženství.

→ Přijetí dětí ne jako levné pracovní síly, nejen jako těch, kdo se ve stáří o nás postarají, nejen jako pokračovatelů rodu, ne jako těch, kteří uskuteční, co my jsme nezvládli, nejen … atd. Ale opravdové přijetí dítěte, jak nás k tomu vede Ježíš, to je důležitý lék na naši pýchu. Také máme někdy sklony k tomu se předvádět, kdo z nás je největší, tak jako apoštolové. Děti nás z toho jsou schopni vyvést velmi rychle: novorozeně nám ukazuje, jak je člověk křehký; puberťák nám ukazuje, jak jsme mimo a 100 let za opicemi; děti z prvního stupně nás někdy uzemní hláškou nebo jiným projevem, který jsme od nich fakt nečekali.

→ Když jsem byl mladší tak mi dělalo velké problémy, když třeba nějaká maminka mi vmetla do tváře: „To Vy nikdy nemůžete pochopit, protože nemáte děti.“ Ano nemám děti, kterých bych byl biologickým otcem, a věřím, že to tak s pomocí Boží již zůstane. Ovšem existuje také duchovní otcovství a mateřství a není nesmyslné říkat knězi: otče. Díky své službě mají kněží také podíl na otcovství Boha Otce. Během svého působení na centru pro mládež jsem byl některým mladým daleko blíž než jejich rodiče a věty o tom, že nemám děti už mne tolik nebolí. Také tady v nymburské farnosti si nepřijdu, že bych byl bez dětí.

→ Kontakt s dětmi, přijetí dětí, člověku opravdu pomáhá, aby si o sobě až zas tolik nemyslel. Myslím, že není úplná náhoda, že ti, kteří se honí za tím, aby byli největší, mají dost často problém s vlastními dětmi.

→ Od té doby, co člověk podlehl pokušení „budete jako Bůh“, tak potřebuje být dítětem a potřebuje být starým člověkem, aby si znovu uvědomil svou křehkost a zranitelnost, pokořil se před Bohem a uznal, že Bůh je ten, kdo nás nekonečně převyšuje. Od té doby, co člověk sobecky vztáhl ruku po ovoci ze stromu poznání, potřebuje přijímat děti, kteří ho ze sobectví mohou vysvobodit, pokud je opravdu přijme s láskou. Děti jsou lékem pro tento svět. Děti, které nejsou vnímány ani jako právo ani jako problém, ale jako dar Boží. – Tak jak nás k tomu vede Ježíš: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“