„Jak najdu milostivého Boha?“ Tato otázka ho zasáhla v srdci. A stála za veškerým jeho teologickým hledáním a zápasy. Teologie nebyla pro Luthera akademickou záležitostí, ale zápasem o sebe sama. A tento zápas byl opět zápasem o Boha a s Bohem. „Jak najdu milostivého Boha?“ To, že tato otázka byla hybnou silou jeho celé cesty mě stále znovu zasahuje v srdci. Neboť koho to vlastně ještě dneska zajímá – i mezi křesťany? Co znamená tázání po Bohu v našem životě? … Otázka: Jaký vztah má Bůh ke mně, jak si já stojím před Bohem – tato žhavá otázka Lutherova se musí stále znovu, jistě v nové formě, stávat naší otázkou, a ne akademicky, ale skutečně. Myslím, že to je ta první výzva, kterou bychom měli slyšet při setkání s Martinem Lutherem.“ Řekl Benedikt XVI. při svém setkání se zástupci Evangelické církve Německa v září roku 2011.

→ Nenaučili jsme se někdy vnímat křesťany z jiných církevních společenství jako ty, kteří něco nemají. Říkáme: „No, oni nemají svaté.“ „Oni nemají Pannu Marii.“ „Oni kromě křtu nemají svátosti.“ Mluvíme o různých věcech, které věřící jiných církví neuznávají nebo nemají, ale když se s nimi setkáme – tedy alespoň s některými z nich – tak také zakoušíme, co všechno mají: hluboký vztah ke Kristu, živé společenství mezi sebou, touhu nést evangelium k lidem okolo nás …

→ Není náhodou, že papež Benedikt zdůraznil na Lutherovi jeho touhu po Bohu, jeho hledání Boha. My katolíci máme mnoho úžasných věcí, které nám ve vztahu s Bohem pomáhají: svátosti, různá žehnání a svěcení, přímluvu a příklad svatých, společenství církve vedené Duchem sv., které nám pomáhá dobře chápat pravdy Písma atd. Jenže jak to vypadá v praxi? Nestala se pro nás mše sv. spíš společenskou událostí, kterou by měl správný katolík v neděli absolvovat? Nejsou sochy a obrazy svatých jen ozdobou našich kostelů a prosba o jejich přímluvu jen ozdobou našich modliteb? Nestali se pro nás kněží a biskupové jen těmi, kteří zabezpečují majetek církve, její chod a organizaci? Nevzdálili jsme se životu podle evangelia podobně jako představení církve v době Lutherově?

→ Šimon a Ondřej nechali sítě a následovali Krista. Jakub a Jan dokonce opustili svého otce a odešli za Ježíšem. A já si říkám, co všechno ještě budeme muset nechat a opustit, abychom opravdu šli za Kristem – nejen každý z nás osobně, ale i jako společenství církve. Apoštol Pavel nás napomíná: „…ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali …“ Církev v naší zemi mohutně nakupuje a samo o sobě je to správně, ale často mi schází tam to vědomí, že tento viditelný svět pomíjí a že život člověka není zajištěn tím, co má.

→ Stojí před námi velký úkol, tak jako apoštolové jít za Kristem. Opustit své sítě – sociální i jiné; opustit to, že musím splnit představy toho či onoho člověka o svém jednání a o svém životě; opustit své vlastní představy o svém životě; opustit všechno to, co nás spoutává a svazuje a jít za Ježíšem. Není jiná cesta k obnovení jednoty mezi křesťany než ta, že opravdu půjdeme za Kristem a necháme se jím vést. A není jiná cesta k obnovení víry ve světě než jednota křesťanů, protože Ježíš se modlí jasně: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 17,21)

→ Někteří propadají skepsi a mají pocit, že jednota křesťanů nastane až s druhým příchodem Krista. Mnozí si myslí, že církevní představitelé – alespoň ti vyšší – se budou v drtivé většině dál starat hlavně o majetek a organizaci. Já mám ale jednu naději, která se zakládá na příběhu knihy proroka Jonáše. Kupodivu to není obrácení obyvatel města Ninive, jak jsme o něm slyšeli dnes, ale obrácení Jonáše samotného.

→ Jonáš nechtěl jít do Ninive a utíkal před Božím posláním až na konec světa, ale Bůh ho nakonec přinutil, aby do Ninive šel a měl tam kázání, které mu Hospodin uložil. Jonáš se neradoval z obrácení Ninivanů, ale Bůh mu důrazně ukázal, proč by se z něj radovat měl. Věřím v Boha, který nás má tolik rád, že nás nakonec přiměje k tomu, abychom šli za ním, naším největším dobrem, který nás dovede k jednotě a který nás přinutí, abychom se méně starali o peníze a více o nesmrtelné duše a nesli radostnou zvěst evangelia lidem okolo nás i celému světu.