Co to pro nás znamená, že Pán Ježíš vstoupil na nebe? Pro někoho je to jen příběh o tom, jak se apoštolové naposledy sešli se vzkříšeným Kristem a oblak jim ho vzal z očí. Ježíš vstoupil do slávy Nebeského Otce a my čekáme na jeho návrat. Jiní zdůrazňují, že přece Kristus řekl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ A dokonce se rozčilují, proč po proměňování ve mši sv. říkáme: „… na tvůj příchod čekáme …“ – vždyť v tu chvíli je tam Kristus podstatně přítomný.

→ Většina moudře dodává, že přece platí obojí, že Ježíš i se svým oslaveným lidstvím vstoupil do slávy Otcovy a zároveň je s námi plně přítomný zde na zemi po všechny dny až do konce světa. Katechismus pak upřesňuje, že Ježíšovo tělo bylo oslaveno hned v okamžiku jeho zmrtvýchvstání, ale během čtyřiceti dní, kdy se setkává s učedníky, zůstává jeho sláva ještě zahalena vnějšími rysy obyčejného lidství. Asi tak jako když si v nějaké pohádce král dá přes královské šaty plášť žebráka a zahalí se jím od hlavy k patě. Nanebevstoupení pak znamená odložení tohoto pláště a Kristus je plně povýšen na pravici Otce.

→ Jenže, co to pro nás vše znamená v našem životě? To, že Ježíš i jako člověk je v nebi, se svým lidským tělem a lidskou duší, znamená, že On zná cestu a On jediný mi může pomoci se do Nebeského království dostat. Je to trochu jako když jsem hledal cestu do našeho nového tábořiště. Od Jirky Podruha jsem věděl, že po žluté značce ne, a tak, když mě tam navigace vedla, tak jsem zkoušel hledat jiné cesty. Jenže docela marně. Tak jsem asi třikrát Jiřímu zavolal, a nakonec tu správnou cestu našel. Byl v tábořišti a znal cestu a také byl na příjmu, a tak mi mohl poradit.

→ Ježíš je v nebi, sedí po pravici Otce, zná cestu a je stále na příjmu. Ovšem voláme mu, abychom si od něj nechali poradit? My sice také obvykle víme kudy ne a stejně hledáme cestu. Jenže necháme se jím vést, nebo si myslíme, že cestu najdeme sami, že žádné rady nepotřebujeme, že se přece vyznáme, že sami nejlíp víme …

→ Kristovo nanebevstoupení je radostná zpráva, že jeden z nás už tam dorazil – až tam do slávy Nebeského Otce. Chystá nám místo, zatopil v pokojích, připravil večeři a čeká až mu zavoláme a budeme potřebovat poradit kudy jet. Ptáme se ale Ježíše kudy dál anebo raději lítáme od čerta k ďáblu a snažíme se najít cestu sami. On je stále na příjmu, stále připravený a nikdy není naštvaný, když mu zavoláme, ale obvykle nám nevolá, nechce nás rušit, dává nám svobodu. Volá jen velmi výjimečně, když už má o nás opravdu velký strach.

→ Další věc, která mě při Ježíšově nanebevstoupení fascinuje, že osud svého díla svěřuje do rukou nám lidem a říká: Pokračujte! Koho to vlastně posílá ke všem národům? Je to jedenáct apoštolů, kde někteří mají pochybnosti. I mezi těmi, kteří se 40 dní setkávají s Ježíšem zmrtvýchvstalým, mají někteří pochybnosti. Tenkrát nebylo snadnější uvěřit než dnes. A toto je církev, kterou má Ježíš k dispozici. Dokonce ani zmrtvýchvstalý Kristus nemá nic použitelnějšího. Tyto pošle do celého světa a ke všem národům.

→ Víme, že při první Ježíšově misijní řeči byli učedníci posláni k ztraceným ovcím z domu Izraelského. (Mt 10,6) Nyní Kristus, kterému je dána veškerá moc na nebi i na zemi, posílá apoštoly ke všem národům. Toto není nějaká alternativa, ale rozšíření! Není na nás, abychom si vybírali, ke komu jít a ke komu ne. Dostali jsme poslání ke všem, což neznamená, že máme obcházet, co nejvíce lidí a všem říkat: „Ježíš tě miluje.“ To znamená, že i ty nám nesympatické a protivné, máme ve vhodnou chvíli a vhodným způsobem seznamovat s B. láskou k nim.

→ Kristus, který vstoupil do Otcovy slávy, tedy nás lidi pochybující a chybující posílá ke všem národům, abychom jednou spolu s nimi vešli do domu Nebeského Otce. Už nám chystá pokojíčky a vaří večeři. Jenže zavoláme mu a zeptáme se ho na cestu. Dovolíme mu, aby nám mluvil do života. Zavoláme mu, když dorazíme k závoře, když budeme mít pocit, že cesta už dál nevede. Uvěříme tomu, že právě On je cesta? Cesta až do nebe – do slávy Nebeského Otce!