Jak říká klasik: „Přehrabovat popelnice a hrát golf může člověk začít v každém věku.“ Jenže ne každý má dost peněz, aby začal hrát golf, a ne každému se chce přehrabovat v popelnicích. Někdy nás může mrzet, že už různé věci nestihneme, nedokážeme, že už v různých oborech a odvětvích lidské činnosti opravdu neuděláme díru do světa. To se prosím netýká jen nás po padesátce, ale i teenageři už v mnoha odvětvích sportu nemají moc šanci, pokud nezačali v raném dětství.

→ Pro Boží království ovšem můžeme také začít pracovat v každém věku, dokud člověk dýchá, tak není pozdě a práce je pro všechny dost. Když jsem byl ještě v semináři, tak mi jeden starý kněz říkal, že se nadchl pro to být dělníkem poslední hodiny. Moc jsem tomu nerozuměl a říkal jsem si, že přece pracoval pro Pána Ježíše celý život, že snášel tíhu dne i horko. On opravdu pro Krista trpěl v 50-ých letech v komunistickém kriminálu. Tak jakýpak dělník poslední hodiny.

→ Domnívám se, že dnes už mu trochu rozumím. Jednak ne vždy je člověk plně nasazený pro Ježíše a pro Boží království. Mnohdy možná tak trochu řešíme spíše své melouchy a brigádičky, a pracujeme spíš pro své zájmy než na Boží vinici. Je tedy úžasné, že v jakémkoli okamžiku života můžeme začít opravdu pracovat na Boží vinici. A potom ten kněz věděl, že už neudělá kariéru v akademickém světě, že už se nestane biskupem, i když kdyby nenastoupili k moci komunisté, tak nejspíš obojí mohl dosáhnout. Jenže také věděl, že na té Boží vinici je práce stále dost a dost.

→ Nikdo z nás neví, kolik času nám zbývá, ale všichni ještě žijeme, všichni se můžeme hned vydat na Boží vinici. Mnoho věcí už třeba nedokážeme, nezvládneme, nestihneme, ale všichni můžeme hledat Boží vůli a žít podle ní. Všichni se můžeme nechat vést Božími přikázáními a evangeliem Ježíše Krista bez ohledu na věk na náš zdravotní stav či něco jiného.

→ Všichni jsme vlastně pozváni k tomu být dělníky poslední hodiny. Jenže možná máme pocit, že už jsme toho pro Boha fakt hodně udělali, ptáme se někdy jako Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít?“ (Mt 19,27) Asi není úplnou náhodou, že tato otázka zaznívá jen pár veršů před úryvkem z evangelia, který jsme dnes slyšeli, a že celý ten dnešní úryvek je v Matoušově evangeliu orámován takřka stejnou větou, kde před tím dnešním úryvkem zaznívá: A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními. A po tomto úryvku čteme: Tak budou poslední prvními a první posledními.

→ Podobenství vypráví nejen o Božím milosrdenství, ale především o tom, jak to Bůh má těžké se svými zbožnými a spravedlivými. Těm nejoddanějším, kteří pracují od časného rána, musí vysvětlovat, že když se nad někým slituje, tak to není na jejich úkor. A musí jim zdůraznit, že je to On, Bůh sám, který rozhoduje o spáse člověka – Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Pokud o spáse rozhoduje nějaký guru, tak už to není společenství církve, ale docela obyčejná sekta.

→ „Anebo závidíš, že jsem dobrý?“ – tady nejde o závist v tom smyslu, že ten druhý má něco lepšího než já. V tomto případě není co závidět. Tady jde o naštvanost žáka, který se poctivě učil řadu týdnů a dostal stejnou jedničku jako ten, který se učil poslední den před zkouškou. Tady jde o zlobu zbožného člověka, že ten či onen neskončil v pekle, přestože by si to zasloužil, protože se obrátil až na smrtelné posteli.

→ Slova o tom, že budou poslední prvními a první posledními, najednou získávají jiný význam. Nemluví už tak jednoznačně o tom, že bohatý mladík se z předního místa ve společnosti dostane v Božím království na to poslední a že obyčejní rybáři usednou na 12 trůnů. Možná se tu spíš říká, že i třeba ten bohatý mladík na sklonku života rozdá všechno, co měl, a ještě vás apoštoly předběhne. Výsadou prvních je to, že se mohou dívat na to, že i ti ostatní, pokud opravdu vyšli na Boží vinici, dostanou úplně stejně a že nakonec v Božím království už není prvních ani posledních.