Tento čtvrtek obletěla svět zpráva, že matce Alexeje Navalného konečně ukázali jeho tělo. Kolikrát asi tato matka volala ve svém srdci: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej …“ Kolikrát tak asi v duchu volala k dozorcům v trestanecké kolonii IK-3 za polárním kruhem. Kolikrát tak volala k hlavnímu dozorci v Kremlu. Jenže její hlas nikdo z odpovědných neslyšel. Nikdo z těch, kdo mohli něco změnit, nenaslouchal hlasu Hospodinova anděla, ale naslouchali hlasům jiných andělů. A jak říká Ježíš v Janově evangeliu jejich otec je ďábel a chtějí dělat, co jejich otec žádá. On byl vrah od počátku a nedrží se pravdy, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži. (Jan 8, 44)

Ten, kdo chce zabíjení dětí, ať malých nebo velkých nebo i těch dospělých je ďábel. Desítky tisíc matek pláčou pro své děti, které padly na Ukrajině – matky Ukrajinské ale i ty Ruské. Tisíce matek pláčou v Izraeli a v Gaze pro své děti, které umírají. Miliony matek pláčí ve světě pro své děti, které umírají ve válkách. Mnoho matek pláče v zemích vyspělého Západu pro děti, které nechali zabít potratem. Některé pláčí až s odstupem mnoha let, ale jejich bolest se nezdá být kvůli tomu menší. Ano, je to ďábel, kdo je vrahem od počátku, Hospodin nechce smrt člověka, ale aby se obrátil a žil. A Ježíš nám říká: „Já jsem vzkříšení a život.“ (Jan 11, 25)

Jak je tedy možné, že v 22. kapitole 1. knihy Mojžíšovi čteme ta slova: Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam …“ Opravdu to Bůh chtěl? Ne, Bůh to nechtěl. Příběh o obětování – nebo spíš o neobětování – Izáka má svůj smysl ve svém celku. Tak jako bible k nám promlouvá ve svém celku. Pro okolní pohanské národy bylo obětování synů a dcer bohužel docela běžné, ale proroci a Zákon to zakazují. Konec konců i příběh o Izákovi to zakazuje. Hospodin nám znovu opakuje nevztahujte svou ruku na děti a nic jim nedělejte. Vždyť člověk nemůže sám sebe spasit ani tou nejvzácnější obětí.

Kolik mužů zaslepených mocí si myslí, že oni musí spasit svět, a tak obětují syny a dcery svého národa v nejrůznějších válkách. A nemyslím teď jen na vládce v zemi „kde zítra již znamená včera“. Kolik matek a otců je hrdých na své děti, které se obětovali jako sebevražední atentátníci. Kolik dětí se vyrábí na zakázku v laboratořích a kolik dětí se nikdy nenarodí, protože nesplňovali přání zadavatelů, kteří si přece za náhradní mateřství i všechny věci s tím spojené dobře zaplatili.

Ano, i naše novopohanská společnost zase obětuje děti. A to není jen právo na potrat, které mnozí vnímají jako základní lidské právo. Je to i trestání dětí za rozvod rodičů, kdy nezřídka je to dítě, které se musí stěhovat každý týden jinam, nikde nemá domov a vznešeně se tomu říká střídavá péče. To je právo homosexuálů na to mít děti. To jsou embrya zamražená na klinikách, kde se provádí umělé oplodnění. Někteří z těch, kdo toto dění na Západě vidí, tak utíkají na Východ, ale to je jen běh od čerta k ďáblu. Na Východě už lidský život nemá vůbec žádnou hodnotu – stačí trochu, občas, sledovat zprávy.

A přesto MÁME NADĚJI! Na naší cestě nás doprovází Abrahám – Abrahám, který plně důvěřuje Hospodinu, který mu naslouchá stále, který nechá Boha domluvit, a tak se zachová správně. Abrahám ví, že Bůh chce celého člověka a že nemůžeme naši víru opírat o nějaké lidi – ani o ty nejbližší – přesto také ví, že Bůh nechce smrt Izáka, a proto ho nakonec neobětuje. Nemusíme obětovat své děti, tak jako to dělají pohané všech dob. Jsme pozváni k tomu nechat se vést Hospodinem.

Jenže, jak se máme nechat vést Bohem v tomto temném světě? Někdy je potřeba vyjít s Ježíšem na vysokou horu, abychom tam byli sami. Ve chvílích modlitby najednou vidíme i zářivě bílou a slyšíme Boží hlas. Chvíle modlitby jsou tak důležité pro posílení naší víry – je dobře, že je máme. Je dobře slyšet, že i nám Bůh znovu opakuje svá zaslíbení, tak jako Abrahámovi. I my máme být požehnáním pro svět, protože věříme v konečné vítězství Lásky, Dobra, Života, Boha, a pro toto vítězství nemusí být obětován nikdo další, vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. (1 Kor 5,7)