V době covidu drtivé většině lidí scházelo společenství. I my introverti, kteří čerpáme energii, když jsme sami, potřebujeme společenství. Každý člověk potřebuje nějakou rodinu ať už přirozenou nebo duchovní a trpí pokud zůstane osamocen. Proč to tak je?

→ Protože jsme byli stvořeni podle Božího obrazu, jak čteme na začátku bible: Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby …“ Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu. (Gen 1,26n) Ano jsme stvořeni k Božímu obrazu a Bůh není jedna jediná osoba, ale žije ve společenství osob Nejsvětější Trojice. Ve společenství osob, které jsou do takové míry jedno, že opravdu existuje jen jeden Bůh. Přesto se tyto osoby nerozplynou a platí, že Bůh Otec není Bůh Syn a Otec ani Syn nejsou Duch svatý.

→ Svět se snaží tento Boží obraz v člověku nějak rozbít. Ať už kolektivismem, jak jsme toho byli svědky v minulosti a jak to můžeme vidět v některých asijských zemích. V kolektivismu jedinec přestává být důležitý, jednotlivé osoby se ztrácí a zanikají. Záleží už jen na celku, na kolektivu, na mase. Další způsob, jak svět rozbíjí Boží obraz v nás je individualismus, který můžeme vidět všude kolem. Jen já jsem důležitý, jen já určuji pravidla. Ostatní mě zajímají jen do té míry, pokud mi mohou být nějak prospěšní anebo mne mohou ohrozit. Nechci patřit do žádného společenství, protože by mě to omezovalo.

→ Jenže touha po společenství je vepsána do lidského srdce. Byli jsme tak stvořeni, a to se nikdy nedá úplně vymazat. Je pravda, že někteří tuto touhu naplňují zvráceným způsobem. Ať už jsou to různé party narkomanů nebo zlodějů či mafiánská uskupení. Ovšem i tyto zcestné spolky svědčí o lidských touhách po společenství. Také snahy některých lidí za každou cenu vystoupit z řady, provést něco proti zaběhanému pořádku, byť by to bylo trestné, svědčí o touze nerozplynout se v davu.

→ Základní identitou křesťana je, že jsme byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Tedy nejen ve jménu Pána Ježíše. (Sk 8,16) Při křtu jsme byli jakoby začleněni do nitra Nejsvětější Trojice, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ … Jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Určitým způsobem jsme se pro naše spojení s Kristem stali součástí Nejsvětější Trojice. Křest obnovuje Boží obraz v nás a chrání nás od rozplynutí v davu ale také od individualismu.

→ Jenže víme, že i když je Boží pomoc dostatečná, že není neodolatelná, a tak mezi křesťany najdeme individualisty i ty, kteří hledají spásu v takovém kolektivu, kde se všechny osoby dříve či později rozplynou. Dnešní slavnost nám mimořádným způsobem zdůrazňuje, že máme žít podle obrazu Nejsvětější Trojice. Uvědomovat si všechny dary, které jsme od Boha dostali, děkovat za ně a rozvíjet je. Zároveň si však také uvědomujeme, že tyto dary jsme nedostali jen pro sebe, ale ve prospěch celého společenství, abychom byli užiteční.

→ Věřím, že Trojice je jediná cesta k dosažení plné jednoty mezi křesťany. Obnovení jednoty křesťanů nebude znamenat, že se jednotlivá církevní společenství rozplynou a různé církevní tradice zaniknou. Ale skrze vzájemnou lásku nastane jednota ve všech podstatných bodech víry, a přitom se zachovají všechny poklady tradic a zbožnosti, které křesťané během staletí prohloubili.

→ Věřím, že Nejsvětější Trojice je také jediná cesta pro jednotu naší farnosti, pro jednotu našich společenství a rodin. Bůh Otec se zcela dává Synu, a přitom neztrácí svoji jedinečnost, nepřestává být Otcem, ale je Otcem právě proto, že se od věčnosti zcela dává Synu. Bůh Syn vše přijímá a zpět odevzdává Otci a obdobně to platí o Duchu svatém. Umět dávat i přijímat, být sám sebou, a přitom žít v lásce k druhým. To je život podle Trojice, to je život, ke kterému jsme byli povoláni!