„Křesťanská víra stojí a padá s pravdivostí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže toto pomineme, lze sice z křesťanské tradice pořád ještě utvořit řadu přínosných představ o Bohu a člověku, o tom, čím člověk je a čím by měl být – tedy jakýsi náboženský světonázor – ale křesťanská víra je mrtvá. Takto byl Ježíš náboženskou osobností, která ztroskotala; která i ve ztroskotání zůstává velikou a může nás nutit k zamyšlení. Ale zůstává čistě v tom, co je lidské, a jeho autorita sahá potud, pokud je nám jeho poselství pochopitelné. Není už měřítkem; tím je pouze náš vlastní úsudek, který z jeho dědictví vybírá, co se nám zdá být užitečné. Což znamená, že jsme ponecháni sami sobě. Poslední instancí je náš vlastní úsudek.“ Takto úžasně vystihl důležitost Kristova vzkříšení Benedikt XVI. ve své trilogii Ježíš Nazaretský.

→ A člověk si říká pro kolik lidí je Ježíš jen jakousi náboženskou osobností, od které přijímají mnoho myšlenek, které se jim líbí. Jenže také mnoho myšlenek neberou a přijdou jim mimo. Kolik křesťanů si z Ježíšových slov vybírá jen něco, jako by Kristus byl jen filosof nebo spisovatel či myslitel nebo influencer na sociálních sítích. Člověk má pocit jako by ti lidé říkali: „Tohle pěkně vysvětlil Leoš Mareš, tohle Jirka Král a tohle zase Ježíš Kristus.“

→ Jenže Pán Ježíš tu nestojí v jedné řadě s Petrem Čechem, Leošem Marešem a Jirkou Králem. On nestojí ani v jedné řadě s Budhou, tedy Siddhátrou Gautamou a Mohamedem. Ježíš je nejen pravý člověk, ale i pravý Bůh a své Božství jasně prokázal svým vzkříšením. Zde nešlo o oživlou mrtvolu ani nějakého ducha. Setkání se zmrtvýchvstalým nebylo mystickou zkušeností, ale pro apoštoly bylo stejně reálné jako zatčení v Getsemanech a jako Kristův kříž. Jeho vzkříšení je historická událost dosvědčená a doložená daleko lépe než bitva u Thermopyl, existence Gaia Julia Caesara nebo narození Jana Ámose Komenského.

→ Kdo ovšem ke zprávám o zmrtvýchvstání přistupuje s tím, že tomu přece rozumí a přesně ví, o co jde, tak tomu může rozumět jedině špatně. Pochopit můžeme tak možná vzkříšení Lazara. I když byl už čtyři dny v hrobě, tak přeci jen byl vzkříšen do stejného života, jaký žil předtím a jeho tělo podléhalo zákonům hmoty, které známe. Židé věřili ve vzkříšení v poslední den na konci věků. Existuje nový svět a tam je i nový druh života. Jenže tady nastalo zmrtvýchvstání do toho, co je jiné, definitivní, ovšem uprostřed pokračujícího starého světa. Tak s tím nikdo nepočítal, to bylo pro všechny super překvapení.

→ A ten, kdo první uvěřil je Jan, a stačilo mu vidět ta plátna a roušku složenou zvlášť. Plátna nechaná tak jako by jimi někdo prošel a rouška která byla pod nimi na Ježíšově hlavě, je složená zvlášť. Ježíš, dříve než procházel zavřenými dveřmi prošel plátny, která sice měla chránit před rozkladem, ale nakonec stejně byla symbolem rozkladu a smrti. Ježíš jimi prošel, aby svědčil o konečné porážce smrti, ďábla, který nás spoutává a hříchu, který jako rouška na hlavě nám brání vidět a dýchat.

→ Velikonoce nebudou nikdy populární svátky – Kristovo vzkříšení totiž jasně ukazuje, že si z Ježíšova učení nemůžeme vybírat jen to, čemu rozumíme, co se nám zdá dobré a přínosné. Kristus není osobnost, která tu byla a ze které si můžeme vzít a vybrat, to, co se nám hodí. Ježíš zmrtvýchvstalý a živý je uprostřed nás a jeho slovo nás zavazuje ve všem, co nám říká, autorita Písma vykládaná ve světle Tradice ve společenství církve. Zvěst evangelia stojí nad tím, co my si myslíme a co se nám zdá správné. Kolik lidí to odradí – bohužel. Jenže není radostnější zprávy než Kristovo vzkříšení, protože ono je pro nás nadějí a svým způsobem jistotou, že i my z mrtvých vstaneme, že směřujeme do nebe, věčného štěstí, radosti, která nekončí ale jen a jen roste. Požehnané Velikonoce! Amen! Aleluja!