Doufám, že letos před Vánoci bude moci být v našem kostele sv. Jiljí opět koncert ZUŠ. Je krásné sledovat nejen děti a mladé lidi a jejich hudební umění, ale i jejich rodiče, kteří je svými pohledy takřka tlačí, aby to zvládli, aby uspěli, aby neudělali chybu. Je krásné sledovat manžele, kteří i po letech spolu mluví s úctou. Ba co víc oni se na sebe s úctou dívají a dávají si důvěru. Manžel, který věří, že jeho žena uvaří do minuty, takřka z ničeho jídlo výjimečné chuti. Manželka, která věří, že její muž opraví rozbitý přístroj, když předtím selhal profesionální opravář.

→ Pak ale známe i jiné pohledy. Muž se zvedne a manželka mu nevěří, že by byl schopný otevřít dveře. Přiznám se, že já bych při takovém pohledu zakopl a něco rozbil. Ten muž to obvykle zvládne – má trénink – dveře otevře, a ještě dokáže mile pozdravit. Ovšem ocenění žádné. Nebo muž při zjištění, že oběd opět vařila jeho manželka, přenechá jídlo dětem a zakrojí si chleba s gothajem. Děti sice ví, že nikdo nevaří tak dobře jako maminka, ale ten nejdůležitější hlas ocenění jí schází.

→ Ano, je velmi důležité, jak se na sebe díváme a co jeden od druhého očekáváme. Je to důležité vůči všem lidem, ale zvláště vůči těm nejbližším. Ovšem vůči těm nejbližším je to zároveň to nejtěžší, a to nejen tehdy, když selhali. Nejde jen o to, že máme zkušenost s jejich chybami a nedostatky. Jde o to, že k našim blízkým přistupujeme s tím, že je přeci známe a že nás nemohou ničím překvapit. Člověk toto obvykle respektuje, a tak tedy ničím nepřekvapí, když se od něj stejně nic nečeká.

→ Ještě důležitější je, jak se díváme na Krista a co od něj očekáváme. Představený synagogy Jairos od něj očekával uzdravení dcery. Žena trpící dvanáct let krvácením očekává uzdravení. Obyvatelé Nazareta od Krista nečekají vůbec nic. Protože tohohle Ježíše syna Josefova přece znají, to je ten kluk od vedle, to je ten tesař. Na co si to vlastně hraje. Lukáš píše, že ho dokonce vedou na sráz hory, aby ho srazili dolů.

→ Víme, že i dnes mnoho lidí, kteří se s Ježíšem teprve nedávno setkali od něj očekávají, že změní celý jejich život, že promění jejich srdce, že dá všemu jejich jednání smysl a cíl … My, kteří jsme ve víře vyrostli a nebo známe Krista už řadu let už toho od Pána Ježíše dost často až zase tak moc nečekáme. Není to dáno jen našimi zkušenostmi, že jsme se třeba za něco modlili a ono to dopadlo jinak. Je to také způsobeno našim podvědomím přesvědčením, že přece Krista známe a nás už ničím nepřekvapí.

→ Víme, že problém není v tom, že Pána Ježíše známe již řadu let, problém není v tom, že je nám blízký. Problém nastává tam, kde už jsme mnoho věcí v našem životě nějak nastavili a nehodláme je měnit, protože to už jsme přece Krista znali, on byl u toho, on bydlel vedle. Ovšem Pán Ježíš je pravý člověk a pravý Bůh. On všechno tvoří nové. Kristus chce stále promlouvat do našeho života, proměňovat naše srdce a uzdravovat naši duši.

→ V Nazeretě se našlo jen několik málo nemocných, které Kristus uzdravil. Mezi nimi asi byli i ti, kteří od Ježíše to uzdravení očekávali, ale bylo jich málo. Kéž patříme mezi málo těch, kteří Krista znají dlouho a z blízka, a přece dávají Ježíši prostor, aby je překvapil, přesto se na něj dívají s obrovskou úctou a ví, že On je vždy větší než to, co jsme poznali, než to, co si vůbec dovedeme představit.

→ Víme, že ve vztazích sice na různé věci navazujeme, ale do určité míry začínáme každý den znovu. Víme, že se i ve vztazích k našim nejbližším nemůžeme spolehnout na to, že to půjde samo – nějakým samospádem. Naopak do vztahu k našim nejbližším bychom toho měli investovat nejvíc – tam je potřeba se nejvíc snažit a nepodlehnout klamu, že se přeci známe a že to půjde samo. Pokud je Kristus tím naším úplně nejbližším, tak není jiné cesty než se vložit zcela do jeho rukou a věřit, že On je ten, který dává mému životu smysl a naplnění. Ne, nedopadne všechno podle našich představ, nevyhneme se chvílím těžkým ani krizovým, ale Ježíš bude moci v našem životě i v našem srdci konat zázraky – a nakonec nás dovést až do nebe.