On-line mše sv. během pandemie měli jednu velkou výhodu a jednu velkou nevýhodu. Ta velká výhoda spočívala v tom, že se na tu mši mohl připojit kdokoli z druhého konce republiky, a to byla zároveň i velká nevýhoda, protože mě tak občas sledovali i rodiče, a to je člověk i skoro v padesáti hned nervózní. Mimo jiné se mámě nelíbily brokátové ornáty a přišlo jí, že jsou příliš honosné. Asi jsem jí připomněl Ježíšova slova z dnešního evangelia: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách …“

→ Tak jsem jí oponoval, že skromnější mi přijde chodit v ornátech, které ve farnosti jsou, a ne si nějaké pořizovat podle poslední módy. Nakonec jsem dostal od rodičů ornát se 4 štolami, který teď s pokorou v Nymburce nosím – alespoň po většinu mší sv. Je skutečně problém to, jak se oblékáme? Jsou lepší kněží v klerice nebo v rozhalence? Jsou lepší ti faráři, kteří zásadně používají humerál, i jako koncelebranti mají vždy ornát a bez kleriky by si albu neoblékli?

→ Pán Ježíš kritizuje zbožnost, která zůstává jen na povrchu, která je kvůli lidem, a ne kvůli Bohu. Kristus kritizuje zbožnost zákoníků, kteří svým chováním oslavují sami sebe a zneužívají postavení, které dostali ku prospěchu všech, aby z toho měli prospěch především oni sami. Ano, zvláště my kněží si na toto musíme dávat pozor, a týká se to jak těch kněží, které v neděli bez kleriky neuvidíte, tak i nás, co už jsme několik let kleriku na sobě neměli.

→ Poznal jsem mnoho kněží velmi tradičních, kteří rádi používali všechny možné i nemožné oblečky, nejraději slavili mší sv. zády k lidu a byli to lidé opravdově zbožní, se širokým srdcem pro lidi, lidé pokorní, kteří si na nic nehráli a snažili se pomoc, kde to jen bylo možné. Poznal jsem na druhou stranu kněze, kteří na liturgické oblečení nedbali a zády k lidu by asi nikdy neloužili, a přestože nikdy nenosili kleriku, tak byli velmi klerikální – plní pýchy a zneužívající své postavení. Ne, hranice mezi povrchní a opravdovou zbožností se nepozná podle oblečení.

→ Také povrchní nebo opravdová zbožnost není něco, co by se týkalo jen kněží. Jeden profesor na fakultě nám vyprávěl, jak v jednom kostele klečela jedna paní stále na podlaze, tvářila se velice zbožně a pokorně. Jednou tam nesl nějakou věc a poprosil ji, zda by mohla uhnout trochu stranou. V tu chvíli mu ta paní strašlivě vynadala a chovala se spíše ďábelsky než zbožně.

→ Opravdu zbožný člověk je ten, jehož srdce je citlivé na Boží přítomnost, kdo bere Boha a jeho Slovo vážně, kdo od něj vše očekává a kdo je připraven mu vše dát. Tak jako to udělala vdova v dnešním evangeliu, která Bohu dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí. Tak jako to udělala vdova ze Sarepty, která napřed upeče placku proroku Eliášovi, přestože by se mohla obávat, že pak už na ní nezbude. O vdově ze Sarepty víme, že se Bůh o ní podle Eliášových slov postaral a asi ani ta vdova z evangelia nezemřela hlady.

→ Je tedy zbožný ten, kdo vždy všechno rozdá? To určitě ne, člověk nese odpovědnost za sebe a za své blízké. Zbožný je ten, kdo důvěřuje v Boha, kdo má Boha rád a bere ho vážně, kdo nespoléhá na svůj majetek nebo na své oblečení nebo na své postavení atd., ale na Boha. Zbožný je ten, kdo si nese Boha v srdci po celý den. Někomu může pomoci to, že občas pokřižuje, že si klekne, že se ukloní, a to i tehdy, když to vůbec nikdo nevidí ani vidět nemůže. Někomu může pomoci slavnostní oblek nebo knězi klerika.

→ Vnější projevy zbožnosti mají smysl jen tehdy, pokud pomáhají, aby naše srdce bylo blíž u Boha. Kdo ovšem na vnějších projevech zbožnosti staví svoji víru, tak se ocitá mimo evangelium Pána Ježíše. Kristus židům své doby připomíná, že ani na tak posvátné věci jako je Jeruzalémský chrám naše víra nestojí a jen o dva verše dál za dnešním evangeliem říká: „Nezůstane zde kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ Naše víra nestojí a nepadá s našimi kostely, farami, kněžskými rouchy, charitními domy … Naše víra to je hluboký osobní vztah ke Kristu, který nás zachránil, a jen On sám dává našim kostelům, kněžským rouchům, charitním domům a všemu snažení našemu i církve smysl a význam.