Nevím, zda se to stává i vám, ale mne se občas stane, že někdo, u koho bych to vůbec nečekal, řekne: „Víte, já jsem také pokřtěný.“ – „Já jsem také pokřtěná.“ Ten člověk, který už léta nebyl v kostele a modlil se naposledy, když mu umírala babička, si najednou vzpomene na svůj křest. Není to obvykle proto, že by chtěl obnovit svůj křestní slib, ale hledá něco, co ho spojuje se mnou jako farářem, jako křesťanem.

→ Víme, že mezi křtem, který uděloval Jan Křtitel a mezi křtem, který ustanovil Pán Ježíš jako svátost jsou podstatné rozdíly. Ovšem v jedné věci jsou si tyto křty podobné: Prohlubují a obnovují spojení člověka s Bohem a mezi lidmi. Ano jsou si v tom podobné, ale i tady je podstatný rozdíl. Janův křest byl pouze symbol – důležitý symbol, který měl člověku pomoci, aby změnil svůj život, ale sám o sobě nic neměnil. Byl vyjádřením rozhodnutí se pro Boha a pro život podle Boží vůle, ale neměl moc z těch, kdo ho přijali učinit Boží děti.

→ Svátost křtu, kterou jsme přijali, nás podstatně změnila, i když nezměnila naši podstatu, protože jsme stále lidmi a stále v nás zůstávají některé časné následky hříchu, jako bolesti, nemoc, smrt a také náklonnost ke hříchu. Ovšem skrze křest jsme se stali Božími dětmi, Božími přáteli.

→ Křest Jana Křtitele spojoval všechny, kteří se sešli u Jordánu a přijali Janův Křest: farizeje, saduceje, vojáky, celníky, … Ti lidi spolu normálně nechtěli mít nic společného a najednou je spojuje osoba proroka – Jana Křtitele – a jeho křest. Podstoupili stejný obřad.

→ Mnoho z těch lidí, kteří říkají: „Já jsem také pokřtěný“, tak si myslí, že křest nás spojuje podobně jako spojoval lidi křest Janův. Tedy prošli jsme křestním obřadem, víme, co je křtitelnice a máme doma někde založený křestní list. Také mnoho křesťanů si myslí, že nás křest spojuje tak, jako křest Janův.

→ Jedeme do ciziny a v kostele se cítíme jako doma. Zjistíme, že nějaká známá osobnost je pokřtěná a hned je nám sympatičtější. Jenže svátost křtu je přece něco mnohem hlubšího. Vždyť přece o křtu platí, co jsme slyšeli z listu Titovi: Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem Svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista … Ano, nespojuje nás jen nějaký společný obřad, nějaký papír v šuplíku, ale samotný Duch svatý!

→ Pouze evangelista Lukáš uvádí, že na Ježíše sestoupil Duch Svatý v tělesné podobě holubice tehdy, když se modlil. Jak je důležité se modlit a jak je důležité prosit při modlitbě o Ducha svatého. Je sice pravda, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Řím 5,5) Tedy, že ve křtu jsme dostali dar Ducha svatého, jak jinak bychom se stali Božími dětmi. Jenže někdy působení Ducha svatého v našem životě spíš připomíná holubici v kleci.

→ Prosme o dar Ducha svatého, o Lásku, která spojuje Nebeského Otce a jeho milovaného Syna, o Ducha, který nás spojuje s Bohem a činí z nás Boží děti. Tento Duch sv. nás pak také spojuje navzájem a utváří z nás bratry a sestry.

→ Víte jsou lidé, se kterými se na mnoha věcech neshodnu, se kterými si nesednu a kteří mi ani nejsou nějak sympatičtí, a přesto je mám hluboce rád, až se sám divím, jak je to možné. Mám je rád v hloubce svého bytí, tam někde kde už nevíří city a sympatie. Nemám pro to jiné vysvětlení než, že nás spojuje Duch svatý. Mnoho lidí v církvi je mi sympatických a mnoho lidí vůbec. S mnohými křesťany si lidsky sednu a s některými ani trochu. Přesto Duch svatý z nás vytváří jedno společenství! Až mě zase nějaký kněz naštve, až mne rozčílí nějaký biskup, až mi nějaký farník hne žlučí, tak se chci modlit: Přijď Duhu sv.!