Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/04triduum/02patek.htm

Kázání:

Proč náš dobrý a milující Nebeský Otec nechává svého jednorozeného Syna tak strašným způsobem trpět? To nás Bůh nemohl zachránit jinak? To se smíření mezi člověkem a Bohem musí odehrávat skrze zmasakrování Pána Ježíše? – Sv. Tomáš Akvinský nás učí, že Bůh svou všemohoucností mohl lidi vykoupit mnoha jinými způsoby. – Jenže to v nás vyvolává další otázku: Proč to tak neudělal?

→ Spekulativní odpovědi teologů mě příliš neuspokojují. Odpověď Benedikta XVI. v knize Ježíš Nazaretský je krásná: Není to tak, že by strašlivý Bůh žádal nekonečné. Je to právě naopak: Bůh ustanovuje sám sebe místem smíření a ve svém Synu bere utrpení na sebe. Bůh sám daruje do světa svoji nekonečnou čistotu. Bůh sám „pije kalich“ všeho strašlivého a nastoluje tak opět právo silou své lásky, která utrpením proměňuje temnotu. Potud Benedikt XVI. Je to krásné, ale trochu složité.

→ Lépe už rozumíme tomu, co nám říká Ježíš sám: „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.“ Přeci jen je dobře si připomenout poučení ze začátku katechismu: Je nutno si totiž uvědomit, že „mezi Bohem a tvorem nelze postihnout nějakou podobnost, aniž by nebylo nutno mezi nimi zaznamenat ještě větší nepodobnost“… Potud katechismus. Proto Pán Ježíš, tak často mluví v podobenstvích. Jistě každé přirovnání trochu kulhá, ale my nejsme schopni pochopit Boží skutečnosti jinak než skrze podobenství a přirovnání.

→ Dovolil bych si tedy také jedno podobenství uvést. Mladá rodinka je v horký letní den u řeky. Jejich malé dítě si hraje ve vodě, ale je v bezpečí u břehu. Najednou udělá pár neopatrných kroků směrem ke středu řeky a strhne ho proud. Jeho táta nečeká ani vteřinu a vrhne se za ním, aby ho zachránil. Proud je silný a v řece jsou ostré kameny a olámané kmeny stromů. Otec se několikrát praští o kmen stromu, ostré kameny mu pořežou nohy, proud mu stěžuje záchranu dítěte, těžko říct, jak to dlouho trvá. Nakonec ale vyleze na břeh, celý krvavý, plný modřin, potlučený, vyčerpaný, napůl mrtvý, ale s dítětem v rukou.

→ Kdybych byl manželkou toho pána, tak se možná ptám, zda nemohl zavolat profesionální záchranáře, když mají sídlo hned za rohem. Proč nepoužil kánoi, kterou tu máme? Nebo proč si alespoň nevzal ty boty do vody, které jsem mu koupila? Jenže já nejsem manželkou toho pána, ale já jsem to dítě, a tak ho místo učených a rozumných otázek jen obejmu a řeknu: Díky, Tati!