Na pohřbu Karla Schwarzenberga zaznělo krásné kázání z úst Tomáše Halíka. Přesto vím, že někteří si toto kázání nikdy nepřečtou ani se na něj nepodívají už jen proto, že ho řekl Tomáš Halík. Stejně tak, jako pro některé bude toto kázání úžasné, už jen protože ho řekl Tomáš Halík – v podstatě ať už by řekl cokoli. Jako by se osoba kazatele stávala důležitější než obsah jeho slov. Někteří lidé nechodí na mši a snad ani, aby slyšeli Boží slovo, ale chodí na Halíka, na Kodeta, na Konzbula…

→ Myslím si ale, že přes všechnu mužskou ješitnost, kterou my kazatelé samozřejmě také máme, jsme raději, když lidé naslouchají tomu, co říkáme a vnímají obsah našich slov, a nejen tón našeho hlasu nebo lepší či horší řečnické umění. Někdy se nám chce volat spolu s Janem Křtitelem: „Já nejsem Mesiáš.“ … „Já jsem hlas volajícího na poušti: ‚Vyrovnejte cestu Pánu.’“ – Chceme se tak jako Jan stát výlučně hlasem, aby mohlo vyniknout svědectví. Jde nám o to, co hlásáme, a ne o nás samotné, nebo se o to alespoň snažíme.

→ To samozřejmě neznamená, že by život hlasatele nebyl důležitý. To, že Jan Křtitel žil na poušti, aby byl blízko Bohu, vedl asketický život a jednal zásadově, bylo stejně důležité jako jeho slova a možná ještě důležitější. Jenže nešlo o jeho osobu, šlo o svědectví, které vydával svým životem i svými slovy. Zatímco Ježíš často říká: „Já jsem…“, tak Jan zde jasně říká: „Já nejsem…“ Křtitel se neztotožní s žádnou možností, kterou mu kněží s levity nabídnou. Dokonce nepřijme ani označení za Eliáše, přestože Ježíš sám ho později takto nazve, protože nechce, aby se pozornost upřela na něj.

→ Jan Křtitel vnímá své poslání zcela jednoznačně: být hlasem, který nese Slovo; vyrovnat cestu Pánu. Ježíš pak svůj program definuje, když v synagoze v Nazaretě čte to čtení, které jsme slyšeli i dnes z proroka Izaiáše: „Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto.“

→ Víte nejprve mě trochu naštvalo, že lekcionář vynechává polovinu verše, to, co Izaiáš píše hned vzápětí: „… a den pomsty našeho Boha.“ Jenže pak jsem si uvědomil, že Pán Ježíš to v Nazaretě také nepřečetl. Možná si někdy říkáme, že určitým lidem by trocha té Boží pomsty neuškodila. Myslíme si, když už se jim nemůžeme pomstít my, tak ať se jim za nás pomstí Pán Bůh. Jenže to pořád zůstáváme ve Starém zákoně. Ježíš přináší něco nového, k jeho programu pomsta nepatří. Nepřišel, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Jako soudce přijde až na konci tohoto světa, ale ani tehdy v tom nebude žádná pomsta, ale zjevení nejvyšší spravedlnosti a nejvyššího milosrdenství.

→ Nestačí jen připravit cestu Pánu Ježíši ve svém srdci, zvýšit údolí a snížit hory, vyrovnat cestu Pánu, ale je třeba se spolu s Janem stát tím hlasem volajícího na poušti, hlasem, který nese Slovo s velkým „S“ – našeho Pána Ježíše Krista. Pokud my křesťané nepřipravujeme cestu Ježíši k lidem okolo nás, tak kdo to za nás udělá? Pokud my nebudeme mluvit o Kristu, tak kdo o něm bude mluvit?

→ Ne nemyslím si, že máme vyjít na náměstí s transparenty a tlampači a vykřikovat nějaké zbožné fráze, ale za chvíli o Vánocích bude přece řada příležitostí, jak něco říct o Pánu Ježíši, o tom, co znamená pro můj život a jaký mám k němu vztah. Poskytněme Kristu svůj hlas, však On sám už nám dá ta správná slova. Nemusíme přitom nikoho přesvědčit, nemusíme získávat ovečky. Možná bohatě postačí, když budeme zvěstovat radostnou zprávu, obvážeme ty, jimž puká srdce, oznámíme zajatým propuštění a budeme hlásat Hospodinovo milostivé léto.

→ Prosme tedy Boha, abychom měli dostatek pokory a nehlásali sebe. Tam, kde hlásáme sebe, tak budeme asi nejspíš mluvit o všech hrůzách, co se dějí ve světě, o špatných zprávách mezi našimi příbuznými a průšvihách, které se povedly nám. Staňme se hlasem volajícího na poušti a připravme cestu Pánu. Nesme poselství Pána Ježíše, které je tou radostnou zprávou o Boží lásce k nám. Vždyť přece slavíme neděli gaudete – radujte se, která dostala své jméno od vstupní antifony: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko.“