Asi už jste slyšeli ten starý vtip, jak někdo zvoní na faře a farář jen vykoukne z okna a řekne: „Prosím Vás, teď mě nerušte, já čtu hrozně zajímavou knížku a vůbec nevím, jak to dopadne. Jestli ho nakonec ukřižujou nebo ne?“ Ano, my už víme, jak to dopadne a víme nejen to, že Pána Ježíše ukřižují, ale víme i to, že pak vstane z mrtvých, bude se 40 dní ukazovat apoštolům, pak vstoupí na nebe a po devíti dnech sešle Ducha sv. atd. Jenže teď si představte apoštoly, kteří vůbec netuší, jak to dopadne. Co asi prožívali v tu neděli po prvním Velkém pátku?

→ A teď si dovolím možná malou herezi a zeptám se, co asi prožíval Ježíš ve svém lidství v Getsemanské zahradě a co prožíval na kříži, když volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Věřím, že Ježíš byl pravý Bůh a ve svém Božství prožívá vše jako přítomné, a tedy našimi slovy: Ví, jak to dopadne. Jenže Pán Ježíš je také pravý člověk se vším všudy – a má tedy i lidské poznání. Dovolím si tvrdit, že ve svém lidství neví, jak to dopadne. Chápe, že ponese všechny lidské viny, všech lidí a všech generací a má získat odpuštění tím, že projde branou smrti a získá obnovené lidství, které bude dál spojeno s jeho Božstvím.

→ Tady je tedy možná ta malá hereze, že totiž ve svém lidství neví, zda se to podaří, zda to všechno bude k něčemu, zda to má vůbec nějaký smysl, zda by nebylo lepší sestoupit z kříže a jít do Nazareta. Jenže právě tenhle obraz Ježíše mi přijde úžasný. Kristus, který jde do toho, který si myslí, že to nejspíš nevyjde, že lidství obtížené všemi hříchy od stvoření světa až do jeho konce nemůže dojít k spojení s Bohem, nemůže být oslaveno a proměněno. Nejspíš to nevyjde, ale malá, nepatrná šance tu přeci jen je – tak jedna ku milionu, ale je. Ježíš se potí krví a ten kalich, který má pít, není jen utrpení, které absolvovala řada odsouzenců tehdejší doby, ale především je to utrpení, které s sebou nese přijetí všech našich hříchů. Jenže Kristus do toho jde.

→ Na kříži pak přichází zoufalství naprosto pochopitelné. Hřích člověka izoluje od Boha i od lidí. Kristus je naprosto sám, tak jako nikdo od počátku věků a volá slova žalmu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Postupně se naplňují všechny předpovědi Písma a zbývá jen říct: „Dokonáno je!“ a zemřít, ale dovoluji si opět tvrdit, že ve svém lidství Ježíš neví, jak tohle dopadne.

→ Potom přijde slavná noc Kristova vzkříšení a Ježíš se ukazuje Marii Magdaléně, učedníkům jdoucím do Emauz a pak i apoštolům. Také apoštolům se zjevuje ještě v ten den vzkříšení, jak jsme slyšeli: navečer prvního dne v týdnu. Chce jim plný radosti z toho, že to vyšlo, předat ten nejvzácnější dar: odpuštění hříchů.

→ Nám možná přijde na Ježíšově zmrtvýchvstání nejúžasnější to, že přemohl smrt a že tedy i my jednou z mrtvých vstaneme. Jenže to by samo o sobě zas žádná hitparáda nebyla. Stačí si vzpomenout na Čapkovu „Věc Makropulos“. Nesmrtelnost může být za určitých okolností spíše trest. To nejúžasnější na Ježíšově vzkříšení je to, že nám získal odpuštění hříchů a obnovení našeho vztahu s Bohem – získal nám možnost žít ve společenství s Bohem. Fakt! Nic méně!

→ Věřím, že mnozí z nás to někdy zažili, ten dotek opravdového společenství s Bohem, a to byla jen taková ochutnávka – nebo spíš jsme si mohli jen z dálky přivonět. Jak úžasné to jednou bude v nebi – to plné společenství s Bohem. A to, že je to možné, je díky odpuštění hříchů, které nám dává Ježíš skrze Ducha sv. a skrze svůj kříž. Díky tomu obrovskému riziku, do kterého šel a ve svém lidství netušil, jak to dopadne. Tak moc mu na nás záleží. Tak moc mu na mně záleží! Ježíši díky! Aleluja! A k Tobě nebeský Otče se zvláště dnes obracím s jednou velkou prosbou: „Pro jeho bolestné utrpení – buď milosrdný k nám i k celému světu.“